Zářivá pampeliška

Nevšední krásu skýtá pohled na jarní louku nebo palouk tvořící souvislý koberec zářivě rozkvetlých pampelišek. Jejich svěží úbory se rozvírají za slunečních dnů časně zrána, ale zavírají se již brzy v odpoledních hodinách.

Latinský název smetanky pochází od slavného lékaře Aviceny. Název je odvozený od řeckého taraxis = zánět očí (v té době se „mléko“ smetanky k odstranění zánětu používalo) a akeomai = léčit. O pampelišce není prokázané, že byla známa ve starověku a raném středověku. V té době byla asi vzácnější a až později člověk svým osídlením a zemědělstvím přispěl k jejímu rozšíření.

Neváže se k ní tolik pověr a pověstí jako k jiným rostlinám. Když rostlina odkvete a její nažky dozrají, vytvoří ochmýřenou kouli, které se říkalo „lampička“ nebo také „lucerna“. slouží jako věštírna k nahlédnutí do budoucího neznáma. Prozradí, zda zvědavec bude chudý či bohatý. Udeří-li se jednou „lucernou“ o druhou, záleží na tom, kolik chmýří odletí a kolik se usadí na oděvu. V případě, že všechno chmýří odletí, znamená to bohatství, opak je náznakem chudoby.

Pampeliška více sloužila, i kdy dříve spíše neuvědoměle, k jarním bylinným kúrám. V některých krajích patřila mezi „devatero jarních sil“ – devatero rostlin. Kdo je snědl na Zelený čtvrtek (v jiných krajích na Velký pátek), byl po celý rok chráněn před každou nemocí.

Listy pampelišky patřily k běžným druhům jarní salátové zeleniny hlavně ve Francii a Itálii, kde se pro tuto potřebu pěstovaly. Jarní salát je vhodný pro vyšší obsahu vitamínu C a pro jeho „krev čistící“ a organismus posilující vlastnosti. Z květů pampelišky lze připravit např. i pampeliškový „med“.

Bílá tanečnice

Bříza, symbol mládí, svěžesti a krásy. Od pradávných dob byla vychvalována jako ozdoba krajiny, připodobňována ke svižné, ztepilé dívce. Její bílá kůra a rozevlátá tenké větvičky připomínají lidem nevěstu se závojem.

Ruská pohádka vypráví o krásné princezně, kterou čert proměnil v břízu. Když ji osvoboditel zbavoval prokletí, proměňovala se postupně bříza v princeznu, první noc po ňadra, druhou noc po pás a třetí noc byla vysvobozena celá. Bříza je zde snad symbolem přírody, která přes zimu je jakoby neživá a teprve z jara, kdy ji slunce zbaví zimních pout, objeví se ve své bývalé mladistvé kráse.

Z březového proutí se už od starověku pletla březová košťata a košíky. Dřevo se používalo v kolářství na výrobu ojí a loukotí, v řezbářství a bednářství. Značný význam má také v kosmetice a lidovém léčitelství.

Výbušný prach aneb Výtrusy plavuně vidlačky

Spóry plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum) mají vysoký obsahu tuku. Používaly se proto pro divadelní efekty jako tzv. "bleskový prášek". Byly také využívány k explozivnímu vymetání komínů. Dokonce byl vyvinut i spalovací motor (jeden z prvních), kde tyto spóry sloužily jako palivo.

Posel jara

Zlatožluté květní úbory podbělu (Tussilago farfara) jsou jedním z nejprvnějších pozdravů blížícího se jara. O něco později následují květ na spodu šedoplstnaté listy, vytrvávající po celé léto. Podběl roste pospolitě na hlinitých půdách, u cest, v příkopech a lomech po celé Evropě, v západní a severní Asii a na horách v severní Americe.

Snad s ohledem na léčivé účinky této rostliny vzešel i latinský název – tussis = kašel, ago = rozhánět. Druhový název souvisí s latinským far = mouka, asi pro tyto jakoby moučnaté listy. Listy podbělu byly známy již ve starověku a svou popularitu si celá rostlina udržela dodnes, hlavně v lidovém léčitelství, které dokonce doporučovalo pálit kořen na cypřišovém uhlí a vdechovat kouř rourkou při chorobách dýchacích cest.

Proti kašli je uváděn od dávnověku. Dioskorides jej nazývá „béchio“, bex = kašel. O podbělu píše Hippokrates i Plinius. V současné době se sbírá pro potřeby farmaceutického průmyslu i lidového léčení podbělový květ (Flos farfarae) nebo list (Folium farfarae). Hlavní obsahové látky jsou sliz, třísloviny, hořčiny, organické kyseliny a další.

Lísková aneb Skřivánci mezi rostlinami

Skřivánků mezi rostlinami je habaděj. Jedním z nich je také líska. Možná si své jarní prvenství pamatuje z časů, kdy – alespoň v našich končinách – byla dominantní, převládající dřevinou. Bylo to z geologického hlediska, krátce po poslední době ledové, zhruba tak před 10 000 lety. Chladno, které vládlo v dobách ledových, pomalu ustupovalo a otevřené formace začaly zabydlovat březo-borové lesy a první náročnější dřeviny. A mezi nimi byla právě líska, která pak v období, které se nazývá boreál, zcela ovládla evropský prostor. Vydrželo jí té hezky dlouho, až do tzv. klimatického optima, které v Evropě zavládlo před 6000 lety a přineslo k nám smíšené lesy, první zemědělskou revoluci a první usídlené zemědělce v Čechách, na jižní Moravě a na jižním Slovensku.

Líska obecná je dodnes domácí dřevinou ve valné části Evropy. Výživná hodnota lískových oříšků je nesporná: obsahují až 60 % oleje, 19 % bílkovin, 5 % tuků a další látky. Líska posloužila i prvním obyvatelům střední Evropy. Patřila k běžně dostupnému skořápkovému ovoci člověka doby kamenné, sběrače, jehož živily právě a především takovéto plodonosné rostliny. Až mnohem později posloužila líska i k jiným účelům: Olej se uplatnil v parfumerii a v malířství, listy v lidovém léčitelství a v kosmetice – a kdysi i jako náhražka tabáku.

Lísky vstoupily i do řad pověstí, tradic a pověr. Již v antice platily za symbol plodnosti, a snoubenci proto dostávali před svatební nocí lískové oříšky. V Německu se tradovalo, že urodí-li se mnoho lískových oříšků, bude v následujícím roce mnoho nemanželských dětí. Mudrosloví toho či onoho národa se hemží erotickými příběhy spojenými s lískou, zatímco moderní prospekce vody, pokladů, kovů a minerálů, končící dnes u dokonalých digitálních detektorů, začínala kdysi s obyčejnou lískovou virgulí. Nůž, který se směl použít k uříznutí virgule, musel být úplně nový a při jeho koupi se nesmělo smlouvat. Proutkař se ke keři musel přiblížit couvaje, tedy pozpátku, levou rukou zabalenou do bílého plátýnka uchopil vhodný vidlicovitě větvený prut, protáhl si ho mezi nohama – a pak teprve uřízl; pochopitelně se při tom nesměl splést. Virgule také bylo třeba pokřtít a to jmény tří králů: Kašpar uměl vyhledat zlato, Baltazar stříbro a Melichar vodu.

Síla a moc lískového proutku byla srovnávána s účinností hole Mojžíšovy a Áronovy. Později se ještě rozrostla v umění vyhledat ztracený dobytek a ženskou nevěru. A vrahy, lupiče a zloděje. Lískových proutků dokonce bývalo užíváno i k věštění věcí budoucích.

Explodující "okurka" aneb Co dokáže tykvice stříkavá

Tykvice stříkavá (Ecballium elaterium), rostlina z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), je schopna vykonat jeden z nejrychlejších pohybů v rostlinné říši. Jméno totiž získala díky schopnosti doslova vystřelovat za zralosti svá semena. Napětí v pletivech oplodí je až 2,5 MPa a dostřel až 15 m!

Vystřelování semen je jedním ze způsobu šíření rostlin (tzv. autochorie). Funguje na principu nerovnoměrného napětí v pletivech oplodí. Může se uplatnit za jakýchkoli klimatických podmínek, ale obvykle "exploze" nastává díky impulzu zvenčí, jako je např. závan větru, déšť nebo dotek. Dalšími příklady rostlin, které rozsévají svá semena podobným způsobem, je např. netýkavka (Impatiens) nebo řeřišnice (Cardamine).

Rostlinná vězení na příkladu árónu plamatého

Jarní den se chýlí ke konci. Chlad večera se stává pro hmyz nepříjemným, hmyz malátní a vyhledává vhodné noční úkryty v různých skulinách, trhlinách kůry, pod kameny, pod listy i v květech. Tento poslední způsob přenocování poskytuje mnoho výhod. Dýcháním rostliny je totiž uvnitř květu mnohem tepleji než např. pod listy. Vždyť je ideální mít střechu nad hlavou, být ve vytápěném prostoru a ráno při probuzení mít v květu přichystánu snídani. Není to však zadarmo. Když se ráno pod hřejivými paprsky slunce hmyz probouzí, odnáší z květu na svém tělíčku pylová zrnka, kterými opylí následující noc jinou rostlinu. Tak nevědomky platí za teplý nocleh.

To je však jen lyrický pohled na službu hmyzu květům. Příroda většinou není nijak laskavá a mnohdy si rostlina opylení sama vynutí. V těchto případech je květ pro tuto službu speciálně upraven.

Jednou z takto přizpůsobených rostlin je poměrně vzácný árón plamatý (Arum maculum), který kvete na pokraji lesů počátkem května. Jeho květy nejsou barvou vůbec nápadné, jsou nazelenalé, avšak jejich tvar je podivný; vytvářejí jakýsi kornout, dole baňkovitě rozšířený, který chrání vlastní rozmnožovací orgány. Jakmile se kornout rozevře, objeví se nepříjemně páchnoucí tvamofialová palice. Jejím úkolem je lákat hmyz, hlavně mušky, které na ni skutečně také v celých rojích naletují. Uvnitř kornoutu je přivítá příjemné teplo, které se zvyšuje, čím hlouběji proniká muška dovnitř. Někdy činí rozdíl teploty až 15° C. Kdybychom viděli dovnitř květu, zjistili bychom, že pod palicí je věneček z výrůstků, který uzavírá vchod do baňky a funguje podobně jako past na myši. Teprve pod tímto věnečkem jsou nahloučeny samčí kvítky s červenými pylovými váčky a pod nimi samičí s krátkými bliznami.

Sledujme pouť mušky, která usedne na palici a lákána teplem postupuje dovnitř květu. Muška proleze věnečkem uzávěru a netuší, že tím je v květu uvězněna. V příjemném teple se uloží ke spánku. Ráno, když je probuzena slabým světlem vnikajícím do baňky přes uzávěr chloupků, snaží se vylétnout. Nejde to však. Výrůstky zahnuté směrem dolů ji nepropustí. Pokus opakuje několikrát, avšak marně. Se stoupající teplotou venku jsou její pohyby uvnitř baňky stále rychlejší. Létá i kolem blizniček samičích kvítků, a navštívila-li předtím jiný květ árónu, má na svém tělíčku nalepena pylová zrnka, jimiž dojde k opylení.

I o potravu má muška postaráno. Jakmile jsou blizny opyleny, vyloučí se na nich kapička sladkého nektaru. Kromě toho je vnitřek baňky vystlán slabostěnnými buňkami, které rovněž poskytují hmyzu potravu. Tak přetrvá muška v baňce den. Teprve večer dojde k zajímavému úkazu. Pylové váčky začnou pukat a prška zlatého pylu se sype na huňaté tělíčko hmyzu. Teprve po vyprášení váčků vadnou uzavírací vlákna věnečku a vchod z vězení se uvolní. Muška vyletí, avšak je opět večer a chladno. Co jiného má dělat, než se uchýlit do jiného květu árónu a nevědomky mu prokázat stejnou službu.

Obrana proti nevítaným hostům

Rostliny jsou vždy zařízeny tak, aby se úspěšným opylením postaraly o své potomstvo. Nejčastějším prostředníkem pro opylení bývá hmyz. Ne všechny druhy hmyzu však mohou tento úkol zdárně splnit, a proto z hlediska rostliny můžeme rozdělit hmyz na vítaný a nevítaný. Je přirozené, že vítanému hmyzu vyjde rostlina „vstříc“, kdežto nevítanému se snaží přístup do květu zamezit. Vítaný hmyz musí mít také určitou velikost, odpovídající rozměrům rozmnožovacích orgánů květu. Malý hmyz by například mohl snadno prolézt kolem tyčinek nebo blizny, aniž se jich dotkne a ochudí květ o nektar, který je pro něj nejdůležitějším lákadlem. Proto mají rostliny v květu různé výrůstky, kterými malému hmyzu přístupu vůbec zabrání, nebo usměrní jeho pouť v květu tak, že ho donutí, aby přelezl přes rozmnožovací orgány.

Přímo školský příklad obrany rostliny, pokud jde o závislost opylení na určité velikosti hmyzu, se nám nabízí u překrásných orchidejí střevíčníků (Cypripedium calceolus). U nich do květu nebo ven z něho vede jen jediná cestička, vyznačená jemnými chloupky. Vede bezprostředně kolem blizny a prašníků. Opylení může zprostředkovat jen hmyz určité velikosti. Pro velký hmyz jsou průlezné otvory v květu totiž malé a pro malý hmyz, který je slabý, jsou chloupky vyznačující cestičku nepřekonatelnou překážkou. Rozmnožovací orgány jsou umístěny tak, že hmyz musí podlézt otvory kolem blizny, čímž na ní ulpí pyl z jiného květu z tělíčka hmyzu. Současně jsou zde tyčinky, o které se na své cestě označené chloupky hmyz musí otřít a přenese tak část kašovitého pylu na jiný květ. Tedy obrana rostliny je jasná. Slabý hmyz buď zahyne buď v květu, anebo se přilepí na pyl. Velký opět neproleze.

Podivuhodné pohyby rostlin aneb mrštné výtrusy přesliček

Přeslička zaujme nejen svým starobylým vzhledem, ale má také zajímavé výtrusy, které jsou schopné vykonávat velmi rychlé pohyby. Výtrusy mají na svém povrchu čtyři dlouhá, úzce páskovitá a na konci lžičkovitě rozšířená ramena, upevněná k výtrusu na jediném místě a ve výtrusnici šroubovitě stočená kolem výtrusu. Tyto tzv. haptery jsou hygroskopické, za sucha se rozvinují, narovnávají a zůstávají jen maličkým místem spojeny navzájem a s výtrusem. Při měnící se vlhkosti se haptery pohybují, skrucují a splétají a udržují vždy několik výtrusů pohromadě. To má velký ekologický význam, protože i když jsou výtrusy stejné velikosti i tvaru, jsou fyziologicky rozlišeny – prokly přesliček jsou dvoudomé. Kdyby byl každý výtrus unášen větrem zvlášť, bylo by oplozování vaječných buněk a tím i udržování a šíření přesliček velicke ztíženo, nebo dokonce i znemožněno.

Tis obecný jehličnan, který může zabít

Tis obecný byl ještě ve středověku hojným stromem v evropských pralesích, o čemž svědčí četné názvy obcí a míst. Jeho dřevo, které má nádherné tmavé jádro a skvělé technické vlastnosti, bylo příčinou toho, že byl tis prakticky vyhuben. Hlavně se používalo na oblouky k lukům a ke kuším a z Evropy se ve středověku vyváželo hodně do Anglie. K vymizení tisu přispěla ještě ta okolnost, že se vyznačuje nesmírně pomalým růstem a malou výškou – maximálně 15 m.

Tis je vůbec zajímavý strom. Je jednak jediným druhem tohoto rodu, jednak je jediným jehličnanem, který neobsahuje ve svém těle pryskyřičné kanálky. Nejzajímavější je však u tisu to, že všechny části stromu mimo červený míšek obsahují jedovatý alkaloid taxin. Přestože jde o prudký jed, některá zvířata si na něj zvykají a později bez nebezpečí požívají tisové větévky.

Jedovatost tisu byla dávno známa. Tak bylo ve středověku považováno za smrtelné nebezpečí usnout pod tisem. Věřilo se, že takového nešťastníka by jedovaté výpary usmrtily. V archivech nalézáme pak záznamy, že šípy k lovu vlků byly máčeny v tisovém odvaru. Také Julius César ve svých zápisech uvádí, že Galové otravovali hroty svých kopí tisem.