Botanická fotogalerie - fotogalerie rostlin
Ústav botaniky a zoologie MU - logo
kardamom

Kardamom
nenahraditelné koření

Kardamomy je obchodní a potravinářský název zralých, usušených, slámově žlutých a podélně pruhovaných trojpouzdrých tobolek a červenohnědých semen nebo jenom semen statné jednoděložné byliny kardamomovníku obecného (Elettaria cardamomum). Je to rostlina příbuzná zázvorovníku, dárci koření zázvoru. Pochází z vlhkých horských lesů jižní části Malabarského pobřeží v Přední Indii. Kardamomovník se pěstuje pro koření v různých oblastech tropů Starého světa a také na Antilách. Vůně kardamomů je velmi výrazná a zvláštní. Proto je nelze nahradit žádným jiným kořením. Mletých kardamomů se používá především při výrobě pravých perníků a marcipánů, dále v likérnictví a při přípravě některých zvláštních uzenin, především taliánů a salámů mortadello (boloňský salám). Semena kardamomů obsahují silně aromatickou kardamomovou silici. Kardamomové koření je také důležitou součástí směsi koření zvané „curry-powder“ nebo krátce curry. Je to prášková směs různých koření, převážně tropických, namíchaná podle zvláštních předpisů, často velmi starobylých. Běžně se jí používá v kuchyních jižní a jihovýchodní Asie.


úryvek z Jirásek & Procházka 1970 / Rostliny známé neznámé
Isatis tinctoria

Nepravé indigo

Již Plinius uvádí ve svých spisech, že výtažek borytu (Isatis tinctoria) je oblíben jako známé barvivo keltských a germánských kmenů používané při náboženských rituálech, ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Julius Caesar vypravuje ve svém spise o Gallské válce, že Britové nalíčení borytem, zvaným tehdy Vitrum, mívali velmi děsivé vzezření. Zvláště ve Francii, Lužici a Braniborsku, ale i u nás sloužila tato rostlina k barvení látek a přízí na zeleno a modro. Ve 13. století za vlády Rudolfa Habsburského bylo v Durinsku pobořeno přes 60 hradů loupeživých rytířů a na jejich rozvalinách se hojně toto rostlina vysazovala. Semena dávala vydatný olej, který má vlastnosti srovnatelné se lněným.

Zvláště v teplejších krajích však nalezla optimální podmínky v narušených stepních společenstvech, kde dosud roste zplaněle jako zbytek původní kultury. Jeho pěstování se v našich zemích udrželo do první poloviny 19. stolejí, kdy jej postupně vytlačilo pravé indigo.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
Campanula

Rostlinné
zvonky

Člověk velmi rád přirovnává různé výtvory přírody k předmětům denní potřeby, a podaří-li se mu takové trefné přirovnání, je mu pak i příroda bližší. Je tomu tak např. i s rostlinnými zvonky, kdy při pohledu na květy různých rostlin zvonkovitého typu, kývajících se v teplém letním vánku, si představujeme, jako by zvonily neslyšným hlasem.

Skutečnost, že květy většiny druhů zvonků jsou skloněny dolů, má svou výhodu, protože vnitřek květu, zejména pyl a nektar, jsou chráněny před nepohodou. Toto postavení zvonků má však vliv i na opylování, neboť touto polohou květu je k opylení předurčen hmyz, který může létat do květu odspodu. Jsou to převážně čmeláci a včely. Proto některé druhy zvonků, které mají v mládí květy vztyčené, stáčejí v době zralosti stopky tak, aby se květ obrátil dolů. Zajímavý je způsob jejich opylení. Kdybychom nahlédli do nerozvitého květu, zjistili bychom krátkou huňatou čnělku, která je jakoby sevřena tyčinkami, na jejichž bázi jsou žlázky vylučující nektar. Jak se květ vyvíjí, začnou se otevírat prašníky, které přiléhají na čnělku, a pyl, který se z nich sype, ulpí na chloupcích čnělky. Současně čnělka při svém růstu stírá pyl jako kartáčkem z pukajících prašníků. Když se pyl vypráší, tyčinky se stáhnou zpět. Zatím čnělka narůstá a květ je již dokonale otevřen. Přitom čnělka představuje ideální záchytný bod v květu, po němž může hmyz pohodlně šplhat až k žlázkám s nektarem; i různé chloupky na květu umožňují hmyzu, aby na něm snadno přistával. Jak hmyz proniká k nektaru, otírá se o čnělku, ze které buď setře pyl, nebo se na chloupcích zachytí pyl z jiného květu. Zatím však ještě nedošlo k opylení, ale k jeho přípravě. Teprve když je již všechen pyl z kartáčků čnělky setřen, rozpoltí se čnělka a objeví se spirálovitě zahnuté blizny, o něž se musí hmyz při vnikání do květu otřít, neboť blizny do něj uzavírají vchod. Teprve v tomto okamžiku dojde k opylení.

Proč to všechno, proč ty přípravy? Zvonek si tak zajišťuje opylení v každém případě. Kdyby k opylení nedošlo, pak se blizny ještě více rozevřou a ohnou zpět tak daleko, až se dotknou vlastní čnělky, na níž ulpěla zrnka cizího pylu, zachycená jejími kartáčky z hmyzího kožíšku.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
Conium maculatum

Jed Sokratův

Smutně proslulou rostlinou je bolehlav plamatý (Conium maculatum). Je to dvouletá, dosti statná, až 2 m vysoká bylina, rostoucí nejčastěji u plotů, u starých zdí a v křovinách. Její 3krát zpeřené listy a bílý okolík květů jsou těžko k rozeznání od ostatních druhů této čeledi. Plody jsou nenápadné, drobnější než kmín, připomínají trochu semena petržele, jsou vejčitě okrouhlé, vlnovitě žebernaté a nemají příznačnou kmínovou ani petrželovou vůni. Naopak, celá rostlina páchne nepříjemně myšinou a má odpornou chuť. Poznáme ji podle hnědofialových skvrn na lodyze, u kořene hustších a červenavých.

Bolehlav obsahuje ve všech částech i v dužnatém, petrželi podobném kořeni prudký jed koniin, používaný ve starém Řecku k popravám. Ke zmírnění bolesti byla přidávána i šťáva z máku. Pohár jedu vypil i na smrt odsouzený slavný řecký filosof Sokrates, nepohodlný tehdejším politikům pro své názory. Jeho skonu byli přítomni jeho nejmilejší žáci, mezi nimi filosof Plato, který zapsal přesně postup otravy se všemi pocity, které Sokrates klidně sděloval. Po přechodné bolesti v útrobách nastává vzestupná obrna svalová a smrt nastane postižením životních center (dechu a činnosti srdeční) v prodloužené míše, při plném vědomí.


úryvek z Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
Passiflora caerulea

Kopřivačka

Kopřivy (Urtica), známý plevel rostoucí na vlhčích místech s dostatkem dusíku v půdě, měly už ve starověku význam jako léčivé rostliny i jako "špenátová" zelenina.

Kopřiva je rozšířena téměř po celém světě, kromě tropické Afriky a jižní Ameriky. Je to značně proměnlivá rostlina, některé poddruhy nemají žahavé chlupy.

Pro kuchyňské použití sbíráme nejmladší výhonky, sotva se objeví v dubnu a květnu, později mladé výhonky a listy. Používáme je buď tepelně upravené nebo alespoň spařené, neboť v kopřivových chloupcích je toxická látka, která se rozkládá v neškodné složky při 80 °C.

Kopřivové listy jsou nutričně cenné. Obsahují asi 4% bílkovin, tuky, sacharidy, celulózu, minerální látky (zvláště vápník, draslík, železo, fosfor nebo hořčík), dále třísloviny, organické kyseliny, flanonoidy, fytoncidy, acetylcholin, glukokininy (vyvolávají pokles obsahu cukru v krvi), dále vitamíny, karotenoidy, hodně chlorofylu, histamin aj.

Suroviny:

  • mísa kopřivových listů
  • 1 lžíce oleje
  • 2 lžíce mouky
  • 1 l vývaru (i z kostky)
  • sůl
  • pepř
  • smetana na vaření
  • strouhaný sýr
  • (50 g slaniny)

Z oleje a mouky připravíme jíšku. Přilijeme vývar, rozmícháme a povaříme. Přidáme omyté a pokrájené listy kopřivy, ještě 10 min. vaříme, pak přidáme smetanu a celé osolíme, opepříme. Podáváme posypané strouhaným sýrem. Pozn.: na začátku lze přidat i na kostičky nakrájenou a na oleji opečenou slaninu. Polévku můžeme ozdobit např. květy sedmikrásek.


úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
Passiflora caerulea

Tajemná mučenka

Květy mučenek již dávno dráždily lidskou fantazii. Není také divu, neboť jejich květ je skutečně podivný. Z tlustostěnné číšky je hvězdicově rozloženo pět kališních plátků, zbarvených jako koruna. Pak následuje pět plátků korunních a za nimi je věnec dlouhých brv, který je z hlediska morfologického pakorunkou. Uprostřed květu je pak sloupek, který nese pět tyčinek a pestík se třemi čnělkami, ukončenými paličkovitými bliznami. Tak je složen květ mučenky modré (Passiflora caerulea).

Podivná stavba květu zavdala příčinu k mnoha přirovnáním. Proto již v XVI. století jezuita Ferrari viděl v čnělkách s bliznami hřeby a tyčinky pak přirovnával k pěti ranám Kristovým. Semeník pak znamenal v jeho fantazii kalich hořkosti a pakorunka nebyla ničím jiným než trnovou korunou. Úponky, kterými mučenka šplhá po podložce, přirovnával k důtkám a jednotlivé plátky květu ke kopí, jímž byl probodnut Kristův bok.

Vzhledem k této nápadné podobnosti, symbolizující Kristovo utrpení, bývala mučenka s oblibou pěstována.

V tropech rostou mučenky planě a šplhají a ovíjejí se kolem stromů jako liány. Některé jihoamerické druhy nesou dokonce chutné a u domorodců oblíbené ovoce.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
Allium ursinum

Pochoutka z medvědího česneku

Česnek medvědí (Allium ursinum) má silnější aroma než česnek domácí, také jeho zdravotní účinky jsou intenzívnější. V době květu jeho pach je mnohem silnější, takže prozrazuje na dálku místo výskytu.

Roste v celé Evropě i severní Asii od nížin až po subalpinské pásmo v humózní, vlhčí půdě listnatých lesů a lužních hájů. Oblíben je na Sibiři.

Sbíráme nať i cibule, prakticky celou rostlinu. Nať i cibuli musíme použít pouze čerstvou, neboť sušením ztrácí své účinky. Nať trháme před obdobím rozkvětu, tj. v měsících dubnu a květnu, cibule na podzim. Čerstvá nať je na jaře zdravé koření do mnoha pokrmů – salátů, dušené zeleniny, luštěnin, polévek, omáček, nádivek, do sekaných mas, k rybám, drůbežímu i ostatnímu masu, do tvarohových pomazánek a bylinkového másla, majonéz apod. Množství volíme individuálně, má výrazný silný česnekový pach.

Hlavní obsahové látky tvoří silice se sirnými sloučeninami, fytoncidy, vitamín C, v listech karotén, vitamín B1, PP.

Okurkový salát s česnekem medvědím
1 okurka (nastrouhat)
několik listů česneku medvědího (na jemnou nakrájet)
několik máty peprné (na jemno nakrájet)
bílý jogurt
1 lžíce citrónové šťávy
špetka soli a pepř

úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
Anthemis tinctoria

O rostlinných barvivech

Moderní svět zaplavilo množství syntetických barev, které upoutávají svým jasem a leskem. Přitom se však téměř úplně zapomnělo, že ještě v nedávné minulosti byli lidé odkázáni výhradně na přírodní, většinou rostlinná barviva, která tisíce let hrála nezastupitelnou úlohu při barvení textílií, papíru, potravin i přípravě líčidel a barev. Mnohé národy v rozvojových zemích používají přírodní barviva získaná z rostlin dodnes.

Barvířské rostliny byly po léčivkách jedněmi z nejznámějších a prostými lidmi dobře poznávaných druhů, protože jim poskytovaly tehdy nenahraditelnou surovinu. Často se jednalo současně také o léčivé či technicky využitelné rostliny.

O tom, jak byly některé rostliny všeobecně známy a ceněny jako přírodní barviva, svědčí i to, že řada z nich má ve svém současném druhovém názvu označení „barvířský“: např. alkana barvířská (Alkanna tinctoria), rmen barvířský (Anthemis tinctoria), mařinka barvířská, mořena barvířská, boryt barvířský (Isatis tinctoria), světlice barvířská (Carthamus tinctorius), kručinka barvířská (Genista tinctoria) nebo srpice barvířská (Serratula tinctoria).

Velká část údajů o barvířském umění byla tajemstvím barvířských cechů nebo se tradovala jen ústně mezi lidem a vytratila se brzy po objevu prvního uměle vyrobeného barviva v roce 1856 – levandulové barvy připravené z kamenouhelného dehtu. Poslední souborné prameny uceleně informující o možnostech barvení rostlinami pocházejí právě od botaniků poloviny 19. století.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
Galanthus nivalis

Salát z ptačince-žabince

Ptačinec prostřední (Stellaria media), jeden z drobných, ale značně rozšířených a nejúpornějších plevelů, který velmi rychle roste, doprovází člověka na zahradách, v zelinářských kulturách. A přesto je možno z něj připravit chutný jarní salát.

Jedlou částí je mladá křehká nať s listy, vhodná na salát i do polévek, nádivek, pomazánek, do špenátu apod. Je zdrojem vitamínu C a je to i léčivá rostlina. Obsahuje karotenoidy, glykosidy, slizy, třísloviny, saponiny a další látky. Odedávna se v lidovém léčitelství využívala jako posilující prostředek pro rekonsvalescenty, při tuberkulóze. Přikládala se také zevně na rány, ekzémy, při artritidě a při nečisté pleti. Využívá se i jako krmivo pro dobytek, podporuje laktaci u krav. Mladé výhonky můžeme sbírat prakticky po celý rok, i v mírné zimě. Mají příjemnou, lehce nahořklou chuť. Odvar léčí zácpu. V masti se aplikuje na lupenku a ekzémy.


úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
Galanthus nivalis

Pověst o sněžence

Mezi lidmi kdysi kolovala taková pověst: Když Bůh stvořil trávu i květiny a dal všem krásné barvy, připravil si pro ně i peřinu, sníh – ale řekl mu, aby si barvu našel sám. Obrátil se tedy sníh k trávě a požádal o zelenou, růži požádal o červenou a pak ještě škemral u fialky a u slunečnice. Chtěl totiž, aby hrál všemi barvami. Všechny květiny se mu ale vysmály a nedaly mu ani ždibínek ze svých barev. Sedl si ke sněžence a stěžoval si, že dopadne jako vítr, který nikdo nemá rád proto, že není vidět. To ovšem útlocitná sněženka nevydržela a povídá: Jestli se ti líbí můj plášť, tak si ho vezmi...Sníh tak učinil a od těch dob má bílou barvu. Zanevřel ale na ostatní květiny, zato sněžence nikdy neublížil

Tak zachytil starou falckou pověst Oskar Smrž v knížce Dějiny růží a květin.


úryvek z Větvička 2008 / Herbář pod polštář
kolénka trav

Kolénka trav zázrak rostlinné techniky

Podíváme-li se na travní stéblo, uvědomíme si, že z hlediska technického nemá na světě obdoby. Až donedávna byla architektonickým divem Eiffelova věž v Paříži. Dnes sice stojí ještě vyšší televizní věže, avšak poměr výšky a šířky jejich základny se zdaleka nerovná travnímu stéblu. Každé z nich je přibližně 500krát vyšší než širší. To znamená pro zmíněnou Eiffelovu věž, že při 300 metrové výšce by měla mít základnu jen 600 cm širokou.

U stébla však musíme obdivovat i jeho pružnost a sílu, neboť nese na konci to nejtěžší zařízení – klas. Stéblo je skutečně přírodou jedinečně vykonstruované. Je duté, kulaté, přerušené kolénky a po celé délce je vyztužené zpevňujícími pletivy v podobě I nebo T – tedy stejný průřez, jaký mají železné nosníky.

Traviny jsou dobře vyzbrojeny proti nepříznivým vlivům okolí – proti okusu, řezání nebo zašlápnutí. Podzemní část trav slouží k rychlému rozmnožování. Mimoto zmíněná kolénka, rozdělující stéblo na několik dílů, mají tu výhodu, že při sešlápnutí trávy počne kolénko ihned růst na spodní straně, čímž se stéblo opět narovná. Kolénka se totiž skládají z vnitřní části, zajišťující růst stébla, přes kterou je navlečena ztlustlá část, která jednak z vnitřní část chrání, jednak drží stéblo kolmo.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
Viscum album

Jmelí nejen symbol plodnosti

Jmelí (Viscum album) hraje významnou roli ve starých pověstech a pohádkách. Zvláště keltské kmeny ho uctívaly jako rostlinu, která odvrací démony. Z toho pramení zvyk věšet vánoční kytičku u nás, v Anglii i v jiných zemích. Jmelí je však také rostlinou, která již od starověku symbolizuje plodnost. Např. Druidové uctívali jmelí rostoucí na dubech jako genitálie Thora, boha bouře. Zvyk políbit se pod ním je jen slabou ozvěnou pohanské doby...Protože roste v korunách stromů, znamenalo také „povznáším se nade všechno“.

Odborné jméno Viscum pochází z latiny a v překladu znamená lepidlo. Jedovaté plody, bílé bobule obsahující viscitoxin, jsou totiž po rozmáčknutí lepivé. Ve středověky byly proto používány k výrobě lepu na lapání ptáků. Tyto plody požírají rádi např. drozdi – semena projdou jejich zažívacím ustrojím a nestrávena jsou pak rozšiřována s trusem.


úryvky z Saundersová & Daviesová 2013 / Romantická řeč květin, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete?, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin
Euphorbia pulcherrima

Vánoční hvězda

Ke konci roku jsou květinové prodejny naplněny poinzéciemi, které jsou známé také pod jménem „vánoční hvězda“. Tato rostlina z Mexika má květy, kterých si sotva všimnete, ale velkou okrasnou hodnotu jí dodávají listeny na vrcholu stonků. Podle odrůdy jsou listeny červené, růžové, lososové, smetanově bílé nebo někdy i dvoubarevné. Z této ozdoby se můžete těšit mnoho týdnů, pokud budete rostlinu pravidelně zalévat odstátou vodou a budete ji přihnojovat. Poinzécie nesnáší chladno a průvan. Proto nikdy nekupujte rostlinu, která stála při chladném počasí venku a koupenou rostlinu doneste domů vždy řádně zabalenou. Aby poinzécii neopadávaly listy a listeny následkem suchého vzduchu, umístěte ji například na vrstvu mokrých kaménků. Přestřikování není vhodné, podpořili byste tím plísňové onemocnění.

Jestliže chcete poinzécii po odkvětu dále pěstovat, seřízněte její stonky po opadu listů nejméně zpoloviny a kratší dobu udržujte rostlinu poměrně suše a chladněji. Aby vykvetla, nesmí na ni od začátku října do vybarvení listenů působit umělé osvětlení. Rostlina nemá tak kompaktní stavbu jako rostliny ze skleníků, které mají kratší stonky po ošetření prostředky pro regulaci růstu.


úryvek z Vermeulen 1995 / Encyklopedie pokojových rostlin

O burácích

Burské oříšky nepatří vlastně vůbec mezi oříšky, jako třeba oříšek lískový. Jsou to nepukavé lusky. Mateřská rostlina arašídů je podzemnice olejná (Arachis hypogaea) z čeledi bobovitých. Plody podzemnice jsou válcovité, podle počtu semen slabě zaškrcované, s kožovitým a síťnatě prolamovaným oplodím. Dozrávají jedině pod povrchem země, což je mezi rostlinami zvláštností. Opylení a oplození vajíček se ovšem odehrává na rostlině venku. Mladé plody se pak zavrtávají do půdy šroubovitým stáčením dále rostoucí stopky semeníku. Semeno je obaleno hnědou blankou osemení, která se s upraženého oříšku sloupne. Podzemnice ojejná je prastará kulturní rostlina suchých oblastí Jižní Ameriky. Za výchozí typ se považují plané brazilské druhy Arachis prostrata nebo Arachis sylvestris.

Burské oříšky získaly tento název náhodně, a to po Búrech, potomcích prvních holandských osadníků v jižní Africe, kteří se tam počátkem minulého století utkali s Angličany v takzvané burské válce. Tehdy se plody podzemnice začaly ve větší míře dovážet ze zámoří do Evropy.

Jejich sklizeň v americkém státě Georgia vám přiblíží krátké video (v angličtině).


úryvek z Jirásek & Procházka 1970 / Rostliny známé, neznámé
Digitalis

Vílí rukavičky aneb o náprstníku

K lidovým názvům náprstníků patří vílí rukavičky (víly nosily květy jako rukavice), vílí kloboučky, vílí spodničky či rukavičky čarodějnic, zatímco ve Francii jsou známé jako grant de Notre Dame (rukavičky naší Paní). Nejběžnější barvou je růžovofialová, ale v živých plotech lze často vidět také bílé květy. Náprstník v zahradě prý odháněl zlé síly, ale uvnitř domu přinášel smůlu.

Odborný název Digitalis pochází z tvaru květu, který připomíná prsty rukavic (prst – lat. digitus), zatímco jeho staré anglické jméno, foxglove, je zkomoleno z folk’s glove čili rukavičky (kouzelného) národa. Věřilo se, že víly se často ukrývají ve zvonkovitých květech, které pak stutečně zvoní. Pověsti vyprávějí, že si je lišky dávaly na tlapy, aby je nikdo neslyšel, jak se plíží ke kořisti nebo do kurníku.

V Číně a Japonsku se liškám připisuje schopnost proměnit se v člověka. V legendách se praví, že lidé zabíjeli lišky kvůli jejich huňatým ocasům, které jim pak sloužily jako talisman proti zlým duchům. Lišky proto poprosily o pomoc Boha – a ten vysadil na pole náprstník, aby pokaždé, když se budou blížit lovci, zazvonil.


úryvek z Saudersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin
heterofylie

Heterofylie aneb o listových „módních návrhářích“

V souvislosti s listy je zajímavým jevem heterofylie (různolistost). Jedná se o situaci, kdy jeden jedinec rostliny produkuje dva nebo více typů listů. Různolistost je známa např. u lakušníku vodního (Batrachium aquatile) nebo lakušníku štítnatého (Batrachium peltatum), jehož podvodní listy jsou nitkovité, aby nebyly poničeny proudem vody. Naopak listy umístěné nad vodní hladinou jsou širší, se zřetelnou čepelí, aby mohly efektivně zachycovat energii slunečního záření a provozovat fotosyntézu. Pozoruhodné je, jakým způsobem je toto odlišné utváření regulováno na molekulární úrovni. Jedná se o aktivitu dvou fytohormonů, ethylnu a kyseliny abscisové.

Představme si nyní tyto fytohormony jako dva módní návrháře. Podle toho, který z nich získá větší vliv, bude na dané části rostliny vznikat jeden nebo druhý „módní styl“ tvaru listu. Ethylen je plyn, tudíž se snadno šíří vzduchem, zato ve vodě je téměř nerozpustný. Z listu ponořeného ve vodě proto nemůže pokožkou unikat, jeho přítomnost tak převáží nad působením kyseliny abscisové a nastartuje se formování nitkovitých listů. Naopak na vzduchu ethylen z listu uniká. Jelikož plynné prostředí umožňuje jeho šíření, rostlina ho v listech neudrží. Listová móda se tak bude řídit podle kyseliny abscisové, protože její konkurent „z boje unikl“, tedy nebyl v listu v době jeho formování přítomen.


úryvek z Fíla et al. 2011 / Tvary v živé přírodě
zuby listu

Proč mají listy zubatý okraj

Jistě jste si povšimli, že okraje některých listů jsou zoubkované. Zoubky na okraji čepele vznikají díky zpomalení růstu v místech, kde se zoubek zanořuje směrem do čepele. Zoubky zvyšují intenzitu výměny plynů mezi vnitřkem listu a vnějším prostředím, protože se díky nim zvětšuje povrch listu. Navíc napomáhají ochlazování listu větrem – zoubky totiž podporují proudění vzduchu nad listem. Intenzita proudění je zvýšena tím, že zoubky narušují tzv. hraniční vrstvu, tedy blok vzduchu, který zůstává při mírnějším proudění vzduchu nehybně „položen“ na listu. Daleko hůře se totiž narušuje vzduchový blok s celistvou stěnou. Snažší je narušení u zoubkovaného listu, protože lze začít s narušováním od každé „komůrky“ mezi zoubky. To u celistvé „stěny“ vzduchového bloku nejde a bylo by potřeba větší sílu na její „rozbití“.


úryvek z Fíla et al. 2011 / Tvary v živé přírodě
barvy podzimu

Barvy podzimu

Nádherně zbarvené podzimní listí je úchvatnou podívanou nejen pro milovníky přírody. Víte však, čím je vlastně způsobeno?

Ukončení vegetační periody způsobuje v pletivech listů mnoha dřevin degenerativní změny, po kterých nastane jejich přirozený odpad a nekróza buněk. Před opadem listů jsou však všechny asimiláty odvedeny do kmene a kořenů, chlorofyl se postupně rozloží a v listech začne převažovat žlutá až červená barva ostatních barviv. Žloutnutí počíná nejdříve u nejstarších listů, nejdále od vodivých pletiv. Zčervenání listů anthokyany je podporováno slunečnými dny, kdy stále ještě probíhá fotosyntéza, a chladnými nočními periodami, kdy se v listech soustřeďují třísloviny a různé kyseliny. Hnědnutí listů je podmíněno tvorbou hnědých buněk a srážením buněčného obsahu.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
Euonymus europaeus

Kvadrátky či panáčkovy čepičky

Na podzim zcela jistě neujde pozornosti keř s barevnými a opravdu dekorativními plody – brslen (Euonymus). To, co nás na první pohled zaujme, jsou sytě růžové tobolky se čtyřmi pouzdry. Tvar tobolek připomíná barety katolických kněží, odtud také pochází české lidové jméno „kvadrátky“ či „panáčkovy čepičky“. Při dozrání se tobolky otvírají a semena obalená oranžovým míškem z nich visí na tenounkých poutkách. Zatímco brslen evropský (Euonymus europaea) má semena bílá, zcela obalená oranžovým míškem, brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) je má černá a míškem jsou obalena pouze částečně. Tato nápadná a pěkná plodenství přetrvávají až do zimy.

Brslenové dřevo je všestranně užitečné. Je žlutavé barvy, husté a tvrdé. Používalo se k výrobě nářadí, v řezbářství do intarzií, vyráběly se z něho troubele k dýmkám, pletací jehlice či vřetena – tomu odpovídá i německé lidové jméno „vřetenový strom“. Kuriozitou je, že bylo téměř monopolní surovinou k výrobě párátek na zuby (zvláště v jižní a střední Evropě) a vyráběly se z něj kolíčky do bot (floky) a malířské uhly. Za zmínku stojí také to, že kůra kořenů obsahuje kaučukovou šťávu. A proto byly podniknuty pokusy s plantážnickým pěstováním.

Celá rostlina je však jedovatá, zvláště plody. Metabolity jsou alkaloidy a kardioaktivní glykosity. Požití tobolek může vést ke značným potížím srdce a krevního oběhu, k silným průjmům a horečkám. Za smrtelnou dávku pro dospělého člověka se považuje asi 30 tobolek.


úryvky z Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete?, Kremer 2001 / Jedovaté rostliny v domě, v zahradě a v přírodě, Úradníček, Maděra a kol. 2001 / Dřeviny České republiky, Větvička & Matoušková 2001 / Stromy a keře, Hendrych 1977 / Systém a evoluce vyšších rostlin, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny, Novák 1943 / Rostlinopis, systematická botanika, díl druhý
Colchicum autumnale

Smrtící krása ocún jesenní

Na podzim na louce jako kouzlem vyrazily ze země půvabné růžové, křehké květy ocúnu jesenního (Colchicum autumnale), „naháčky“. Listy jsou již dávno pryč, jestliže nebyly odstraněny, zašly samy. Teď vyrostly jen dlouhé trubkovité květy. Po opylení květ vadne a přes zimu rostlina zdánlivě odpočívá. Ve skutečnosti však vývoj květu pokračuje až do jara. Teprve tehdy se na nové podzemní hlízce objeví nový obnovovací pupen, ze kterého vznikne lodyha s listy, které konečně nad povrch vynesou plod - tobolku s černými semínky.

Jedná se o rostlinu prudce jedovatou, kde nejvíce alkaloidů obsahují semena. Jedovaté jsou však také hlízy nebo květy. Ty obsahují vysoce toxické tropolonové alkaloidy (kolchicin, demekolcin, kolchikosid, kolchicein a 20 dalších). Kolchicin je mitózní a kapilární jed a otravy způsobené touto látkou jsou těžké a zákeřné hlavně proto, že příznaky (bolesti a pálení v ústech a v hrdle, asi po dvou hodinách pak nevolnost, zvracení a silné koliky, nakonec pokles krevního tlaku, ochrnutí a smrt zastavením dechu) se dostaví až za několik hodin. Jedovatá, může být i voda, ve které stála kytička ocúnů.

Protože je kolchicin jeden z nejprudších smrtelných jedů, je používání drogy z této rostliny v medicíně postupně nahrazováno vhodnějšími účinnými látkami. Přesto i současný trh s léčivy nabízí přípravky s obsahem tohoto alkaloidu. Droga se však v žádném případě nehodí jako prostředek lidové medicíny.


úryvky z Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Jahodář 2010 / Léčivé rostliny v současné medicíně, Kremer 2001 / Jedovaté rostliny v domě, v zahradě a v přírodě, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
Carlina acaulis

Meteorologický bodlák či indiánský kedluben

Na suchých loukách, pastvinách či mezích, v přízemní růžici ostnitých, bodlákovitých listů, vyrůstá velký úbor, biologický květ – květenství pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis). Lidově se jí říká také púpava, nunuška, zaječí řepka, divoký artyčok či indiánský kedluben.

Vědecké jméno Carlina, je podle některých údajů odvozeno od jména císaře Karla Velikého, který prý znal její léčivou moc, nebo bylo zkomoleno z italského cardina, což znamená bodlák.

Na této dekorativní rostlině jsou zajímavé její bílé zákrovní listeny. Jsou totiž hygroskopické, a proto se za vlhka, tj. např. za deště nebo navečer, naklánějí přes květenství k sobě, aby mu předčasně nevyklíčila semínka (nažky). V Německu proto lidová mluva rostlinu pojmenovala jako bodlák, jenž ukazuje počasí (Wetterdistel).

U pupavy je po odstranění zákrovu a kvítků jedlé lůžko úboru, které se sbírá na počátku rozkvětu. Chuťově připomíná kedluben. Je možno ho pojídat syrové nebo vařené. Vzhledem k tomu, že pupavy ubývá, sbíráme jedlá lůžka jen na místech, kde se vyskytuje hojně. V každém případě je odřezáváme opatrně, abychom nepoškodili kořen v zemi. Lůžka pupavy pojídáme jen v malém množství (šetříme ji).

Kdysi se pupava používala jako prostředek pro kysání mléka, což vyvolává přítomnost enzymů. Staří lékaři ve střední Evropě si pupavu cenili jako léčivou rostlinu, která se pěstovala ve všech klášterních zahradách. Užívanou částí byl kořen (Radix carlinae), obsahující silici s hlavní složkou karlinaoxidem s antibakteriálním účinkem a karlinemem, dále třísloviny, pryskyřice a inulin. Používala se např. jako prostředek při zánětech močových cest, zevně pak při ekzémech, proti plísním a jiným kožním chorobám.


Větvička 2008 / Herbář pod polštář, Rystonová 2007 / Průvodce lidovými názvy rostlin, Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody, Henschel 2004 / Plané rostliny k jídlu, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství
Myosotis palustris

Nezapomeň na mne aneb o pomněnce








Tiše, jedna za druhou, na nekonečných nebeských loukách, rozkvétají nádherné hvězdičky, pomněnky andělů.

Henry Wadsworth Longfellow

Pomněnka je jedna z oblíbených rostlin květomluvy. Symbolizuje věrnost, vytrvalou pravou lásku, vzpomínky a říká také přímo nezapomeň na mne, v angličtině zní její jméno doslova forget-me-not.

V patnáctém století lidé předpokládali, že na ty, kteří nosí tuto květinu, jejich milenci a milenky nezapomenou. Často je nosily dámy jako znamení trvalé lásky.

K pomněnkám se také vážou některé legendy. V německé legendě se například vypráví, že když Bůh pojmenoval všechny rostliny, jedna vykřikla: „Nezapomeň na mne, Pane!”. A Bůh odpověděl: „Toto budiž tvoje jméno“.

Odborné jméno Myosotis je však odvozeno z řeckého myos = myš a ótos = ucho. To kvůli podobnosti korunních cípů s myšíma ušima.


úryvky z Saundersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin
Ambrosia artemisiifolia

Ambrózie budoucí hrozba nejen pro alergiky?

Pylovou agresivitou patří ambrózie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia) mezi významné pozdně letní až podzimní druhy s poměrně velkou produkcí pylu, který se větrem šíří i na velké vzdálenosti. Nejvíce pylu se uvolňuje časně zrána. Ačkoli u nás ambrózie zatím není extrémně nebezpečná vzhledem k omezenému rozšíření na našem území, v budoucnu se předpokládá se její šíření především z jihu. V současné době se její zvýšené nebezpečí uvádí v některých oblastech Polabí.

Tento druh pochází ze Severní Ameriky a na území našeho státu byla zaznamenána v roce 1883, když sem byla zavlečena s osivem jetelovin. Hodně se k nám dostávala až ve druhé polovině 20. století, a to nejenom z Ameriky (se sójovými boby, obilím aj.), ale i z Východu (s obilím, železnou rudou atd.). Zdomácněla hlavně v Polabí a na jižní Moravě, typickými místy výskytu jsou nádraží, kolejiště, překladiště a okolí skladů, ale roste i na rumištích, kompostech a na polích. Kromě alergenního aspektu je u nás také potenciálním plevelem polních a zahradních kultur, patří mezi karanténní plevele.

Informace o dalších alergenních rostlinách včetně pylového kalendáře naleznete na webových stránkách Pyly.cz.


úryvek z Novák & Nováková 2010 / Alergenní rostliny

Lék na lásku aneb o lékořici

Lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra) je vytrvalá bylina z čeledi bobovitých (Fabaceae), jejíž domovinou je oblast Středomoří. Kořen lékořice (Radix liquiritiae) je znám pod vžitým názvem „sladké dřevo“. Z jejich výtažku (tzv. lékořiny) se po zahuštění vyrábí pochoutka zvaná pendrek, jež se dá konzumovat samostatně nebo se přidává do bonbónů a jiných laskomin.

Slovo pendrek pochází z německého Bärendreck, Bärenzucker. Ještě před sto lety byl však znám pod jménem černý cukr, líznice nebo lékořice a dodával se do obchodů v podobě známých válcových tyčinek obalených listy vavřínu. Občas se do něj přidávala mouka, švestková povidla a podobně. Pendrekové bonbóny nemusejí být vždy sladké. V některých zemích, např. v Norsku, je dokonce možné zakoupit i pendreky slané. Tato pochoutka s mírným čpavkovým nádechem, je však spíše pro otrlé.

V Číně může být lékořice přidávána do kořenící směsi koření pěti vůní (five spice powder), která se hojně užívá v sečuánské kuchyni pro přípravu masa i zeleniny. Extrakty z lékořice slouží též k aromatizování tabákových výrobků a černého piva. Sladkou substancí v kořenech lékořice není sacharóza nýbrž glycyrrhizin, látka vhodná pro diabetiky. Udává se, že je dokonce 50krát sladší než třtinový cukr. Kromě toho obsahuje i další látky, jako jsou např. flavonoidy, kumariny, sacharidy, cukerné alkoholy aj. Od pradávna se kořene lékořice užívá v lékařství – neobvykle silné postavení má kupříkladu v tradiční čínské medicíně.

U nás se vyskytuje jako pozůstatek dřívější kultury. Tato stará kulturní rostlina se pěstovala od 16. století vzácně v Čechách, hojně na jižní Moravě, kde byly rozsáhlé kultury až do druhé poloviny 19. století., a to zejména v okolí Hustopečí (Pouzdřany, Popice, Strachotín) a Bzence. Na jižní Moravě (vzláště v okolí Hustopečí a Pouzdřan) se dosud místy vyskytuje.


úryvky z Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Lorencová 2007 / Koření známé i neznámé, Slavík 1995-2000 / Květena ČR díl 4., Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Dlouhý 1902 / Léčivé rostliny
Sambucus nigra

Jak vyrobit chutný bezinkový likér?

Suroviny:

  • litr zralých bezinek
  • 1 kg cukru
  • vanilinový cukr
  • trochu citronové šťávy
  • 1 l rumu

Litr omytých bezinek vaříme asi hodinu ve dvou litrech vody. Šťávu necháme vychladnout, přecedíme přes plátno a přidáme 1 kg krystalového cukr, vanilinový cukru, několik hřebíčků a citronovou šťávu. Znovu krátce povaříme a přidáme litr rumu. Zazátkujeme a uložíme v chladnu. Pozn.: Podle potřeby lze přidat méně cukru, více rumu atd.


Recept převzat z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice
Salvia pratensis

Tyčinky jako páka vychytávka v květu šalvěje

Zajímavým opylovacím zařízením je vybavena šalvěj, známá rostlina lidového lékařství. Její obliba pro lékařské účely se traduje už od středověku, kdy Karel Veliký nařídil pěstovat ji ve svých zahradách. Tyčinky šalvěje jsou přirostlé ke koruně nikoliv svými dolními konci, ale asi v jedné šestině délky odspodu. Tím tvoří jakousi páku s krátkým spodním a dlouhým horním ramenem. Krátké rameno je kromě toho opatřeno zvláštními destičkovitými výrůstky, které vlastně mají dvojí funkci. Působí jednak jako závaží, které vyvažuje delší rameno, jednak zvětšují nárazovou plochu kratšího ramene. Toto závaží je přesně proti otvoru do květu. Za normálních okolností jsou tyčinky v horním pysku přitisknuté k jeho vnitřní straně. Když přiletí hmyz, strčí hlavu dovnitř květu, narazí na destičky a tlačí je dozadu, aby mohl proniknout k nektaru. Tento pohyb krátkého ramene páky se přenáší na delší rameno, až tyčinka konečně udeří čmeláka do zad a popráší ho pylem. V této době je čnělka ještě přitisnutá k vnitřní stěně pysku. Teprve když se pyl vypráší, ohýbá se čnělka dolů a rozevírá se na dvě blizny, které stojí před vchodem do květu, takže hmyz při vnikání dovnitř se musí zády poprášenými pylem z jiného květu otřít o konec blizen a tak je opylit. Toto zařízení mohou uvést do chodu jen čmeláci.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
Datura stramonium

Čarodějná bylina - durman

Hlavně v nížinách najdeme na rumištích a pustých místech přitěhovalce, statnou bylinu, která nás ihned zaujme svou podivnou krásou – durman. Má silnou lodyhu, velké malebné listy, větší bílé trubkovité květy a zvláštní ostnité plody, tobolky. Původní areál lze těžko zjistit – dnes se předpokládá, že se rozkládal pouze na Novém světě, a to v jižní a jihovýchodní části Severní Ameriky a druhotně pak v mírných až tropických pásech Eurasie, Austrálie, Severní a Jižní Ameriky. K nám se dostal pravděpodobně z Pyrenejského poloostrova snad s kočovnými cikány v souvislosti s magií.

Účinnými látkami jsou alkaloidy, hlavně hyoscyamin, popřípadě atropin a skopolamin. Lékopisnou surovinou je list (Stramonii folium) sbíraný v době květu rostliny. Použití v lékařství a pro farmaceutický průmysl je ale dnes již minulostí, dříve se však používal např. při chronické astmoidní bronchitidě a při astmatu ve formě cigaret nebo k nakuřování. Konští handlíři prý kdysi dávali nemocným koním před prodejem požít durmanových listů, aby zastřeli jejich dušnost.

Jed durmanu má účinky podobné jako jed rulíku, t.j. velké dávky vyvolávají pocit sucha v ústech, pak stavy silné podrážděnosti a hluboký spánek nakrotického rázu, který končí smrtí ochrnutím dýchacího ústrojí. Vyvolává také stavy vzrušení až zuřivosti. Durman se připojil k řadě bylin, které byly ve středověku pro svůj podivný, tehdy nepochopitelný účinek na nervovou soustavu považovány za čarodějné (rulík, blín, šalamounek, aj.). V poslední době se stává předmětem zájmu experimentujících toxikomanů.


Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Slavík et al. 2000 / Květena České republiky 6, Korbelář 1981 / Naše rostliny v lékařství, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
Helianthus annuus

Romantická řeč květin

S květinami se odedávna pojí symbolické významy – v náboženství, v heraldice, malířství, literatuře i v každodenním životě. Na prvních obrazech Panny Marie se jako symbol její čistoty objevily kosatce a lilie. Z řecké mytologie vychází souvislost narcisů s egoismem a hyacintu se smutkem. Významy květin prostupují folklórem, Biblí i Shakespearovým dílem. V 15. století během tzv. války růží posloužily červené a bílé růže jako symbol bojujícím Angličanům, zatímco ve středověku se zahrady zakládaly proto, aby promlouvaly symbolikou květin – tento zvyk se dodržoval i v období renesance a v církevním umění.

Na počátku 18. století pronikla Lady Wortley Montagueová, manželka britského velvyslance v Konstantinopoli, do sultánova harému a odhalila tureckou tajnou řeč květin. Dlouhou dobu se krásnými květy romanticky vyjadřovaly city pouze na Východě, ale později si tyto tajné vzkazy začali posílat přátelé a zamilovaní také v západní části světa – zejména květiny, ale rovněž trávy, byliny, větvičky stromů a ovoce. Z květomluvy, latinsky zvané lingua flora se stal komplexní jazyk.

Každá květina měla konkrétní význam, a to podle druhu, barvy a místa. Květiny na klopě, voničky a kytice vysílaly jasné signály. Člověk jimi mohl projevit přízeň, odmítnout nápadníka, vyjádřit obdiv, přátelství, smutek nebo zklamání. Bylo tak možné sdělit sebemenší emoci, kterou dávalo najevo přesné umístění. Konkrétní význam měl také úhel květiny – ať už byla ve vlasech, na klopě či živůtku. Kytice se stužkou ovinutou doleva prozrazovala něco o dárci, zatímco stužka obtočená doprava znamenala, že se význam květin vztahuje na příjemce. Obráceně umístěný stonek značil opačný význam. Odstraněním trnů člověk říkal „Vše, v co můžeme doufat“, otrhané lístky znamenaly „Vše, čeho se můžeme bát“.


úryvek z Saundersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin
Citrulus lanatus

O vodním melounu

Známý chutný vodní meloun (Citrullus lanatus) vznikl v aridních oblastech jihozápadní Afriky a postupně bylo z něj bylo vyšlechtěno mnoho velkoplodých odrůd, které se pěstují všude v tropech, subtropech i teplých oblastech mírného pásu.

To, co se konzumuje, je zpravidla kulovitá, někdy oválná, krátce válcoviná, nebo i hruškovitá bobule s tmavě zeleným oplodím a červenou, žlutou nebo bílou šťavnatou dužninou. Plochá, černá, olejnatá semena jsou uložena v dužnině, která obsahuje v průměru 0,5 % bílkovin, 0,2 % tuku, 6,4 % sacharidů, 1 % vlákniny, 0,5 % minerálních látek a vitamin C (7 mg/100 g). Pojídá se nejčastěji v čerstvém stavu, někde se zpracovává na med nebo se i suší. Africké formy melounu se často jí vařené.


úryvek z Valíček et al. 2002 / Užitkové rostliny tropů a subtropů
Orchidaceae

Z čeho se vyrábí salep

Od antických dob se sušené hlízy orchidejí (především vstavačů, tořičů, ale i pětiprstek, vemeníků, prstnatců a švihlíků) dostávaly na trh jako salep (z arabského slabab). Poskytovaly legendární drogu „Tubera salep“, jejíž skutečné účinky (například stavicí při dětských průjmech či katarech nebo výživné u rekonvalescentů) byly zastiňovány vlastnostmi založenými na pověrách. Pro podobnost kořenových hlíz s varlaty – nikoliv skutečný účinek – byl salep používán jako afrodiziakum. Strohá mluva chemie však praví: 48 % slizu, 27 % škrobu, 15 % bílkovin a jedno procento glycidů; vhodné jako dietetikum. A lékařský slovník nás dále poučí: dietetikum, dietetický = odpovídající předpisům o správné výživě. To snad už dávno pochopili staří zemědělci ve východních Čechách, kteří, místo aby hledali v sušených orchideových hlízách záchranu svých představ o vlastních mužských kvalitách, přidávali salep „kravám do krmiva před otelením“. Nás může jen mrzet, že obstarávání salepu padlo v minulosti za oběť jistě nejedno bohaté naleziště jak mediteránních tak středoevropských orchidejí.


úryvek z Procházka & Velísek 1983 / Orchideje naší přírody zobrazit v galerii
Aconitum plicatum

Rostlinný arzenik

Jednou z našich nejjedovatějších rostlin se zajímavými, temně modrými květy je oměj šalamounek (Aconitum plicatum), již Pliniem zvaný „rostlinný arzenik“. Obsahuje totiž diterpenový alkaloid akonitin, který je jeden z nejprudších a nejrychleji působících známých jedů. Dětské otravy, a to těžké, byly popsány po sání květů. Jed působí zvláštní pocit mravenčení zprvu v ústní dutině, později i vzdáleně, hlavně v dolních končetinách, zároveň s pocitem necitlivosti, což vede ke stavu úzkosti. Zakročit je nutno velmi rychle. Šalamounek má své dějiny – byl jednou ze součástí čarodějných mastí, součástí velmi nebezpečnou. Také byl využíván v lidovém travičství. Přesto se v menším množství používal jako léčivka (hlízy). Pouze však na lékařský předpis. Podobně jako šalamounek působí i jiné druhy planě rostoucích omějů.


Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Jahodář 2011 / Farmakobotanika zobrazit v galerii

Rostlina schopná samovznícení

Třemdava bílá (Dictamnus albus) obsahuje po citrónu voníci silici, která se v horkých dnech odpařuje tak silně, že při bezvětří může být nad rostlinou zapálena. Někdy může dokonce dojít i k samovznícení. Vědecké jméno rodu je utvořeno podle krétské hory Dicte. Třemdava byla ve středověku používána jako léčivá rostlina a často pěstována v zahradách. Fotosenzibilizující látky však mohou za slunečného počasí vyvolat na pokožce citlivých osob nepříjemné dermatitidy. Upozornění: zapálení třemdavy nezkoušejte nikde, kde by hrozil požár (např. na suché stepi).


úryvek z Kolbek & Větvička 2000 / Rostliny na každém kroku, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete? zobrazit v galerii

Jeden z nejrychlejších pohybů v rostlinné říši

Věděli jste, že tyčinky dříšťálu (Berberis) nebo mahónie (Mahonia) jsou schopné vykonat poměrně rychlý aktivní pohyb? Můžete si to sami vyzkoušet. Stačí se jich dotknout např. hrotem tužky nebo třeba stéblem trávy a uvidíte, že se samy rychle přiklápějí směrem k pestíku. Je to adaptace květu na opylení - když totiž v květu přistane hmyz, zavadí o tyčinky, které se na něj přiklopí. Tak si rostlina zajistí šíření pylu. Na videu je ukázka Berberis coreana. Dokážou to však i naše domácí druhy z čeledi dříšťálovitých (Berberidaceae).

Hypericum perforatum

Krevníček či prostřelené koření...

Nedílnou součástí květeny úhorů je třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), jejíž zlatožluté květy se vyznačují spoustou tyčinek – až osmdesáti. Proto hmyzu nenabízí nektar, ale pyl. Když si blíže povšimneme korunních plátků, zjistíme na nich tmavé tečky. Jsou vyvolány červeným barvivem hypericinem, které intenzivně barví. O tom se můžeme přesvědčit, rozemneme-li mladý květ mezi prsty. Prsty se nám zbarví do červena. Tím máme současně vysvětleno, proč je někdy kravské mléko zbarveno do červena. Podle staré pověry krávy dojí krev, protože je někdo uhranul. Hypericin však způsobuje tzv. primární fotosenzibilizaci, která u citlivých osob může vyvolat kožní onemocnění při dotyku nebo pití většího množství třezalkového čaje. Účinky této látky se aktivují na slunci.

Také třezalkové listy jsou zajímavé. Podíváme-li se na ně proti světlu, jsou jakoby dírkované. Průsvitné tečky jsou olejovými nádržkami.

České rodové jméno třezalka snad pochází z praslovanského třezati – rozdrásat, rozpíchat. Má tedy pravděpodobně podobný význam jako německé jméno Hartheu = tvrdé seno. Obě jména jsou zřejmě odvozena od tvrdých stonků, které poskytují nekvalitní seno.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, Kolbek & Větvička 2000 / Rostliny na každém kroku, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete? zobrazit v galerii

Květy jako sexuální lákadla

Tořiče, napodobující svými květy těla much, včel, čmeláků, pavouků a jiných členovců, dostaly již dávno svá jména podle podivuhodných tvarů svých květů. Trvalo však více než století, než bylo dokázáno, že tyto nepochopitelné tvary v říši květin mají svou významnou biologickou funkci. Že tu jde o nejextrémnější případ mimikry v přírodě, t.j. adaptaci tvaru rostlinného orgánu, který slouží k rozmnožování, za účelem opylení.

Květy např. našeho nejběžnějšího tořiče hmyzonosného (Ophrys insectifera) napodobující tvarem, barvou, ochlupením i těkavými látkami svých osmoforů samičky samotářských včel a vos – hmyzu, který je přichází opylovat. Květy rozkvétají a lákají samečky v době, kdy samičky se dosud nevylíhly nebo nejsou kopulačně dospělé. Samci tedy přilétají a usedají na květ nikoliv aby sáli nektar, který tam není, nýbrž – vzrušeni „fantomovým květem“ – se pokoušejí kopulačními pohyby, které vedou až k erekci kopulačních orgánů, splnit své biologické poslání. Přitom hlavou nebo koncem zadečku – podle druh květu i druhu hmyzu – narazí na kapsičku s brylkami, které se okamžitě uvolní a nelepí na příslušnou část hmyzího těla. Hmyz je dokonale podveden, nezíská vůbec nic kromě planého vzrušení, ale hostitelská rostlina, nebo lépe sexuální parazit, dosáhne svého: pyl je přenesen do jiného květu.


úryvek z Dykyjová 2003 / Ekologie středoevropských orchidejí, zobrazit v galerii
Sambucus nigra

Před heřmánkem smekni, před bezem klekni

Bez černý je jednou z rostlin opředenou mnoha bájemi, pověrami i úsměvnými říkadly. V době antiky využívali pastýři bezové větvičky na výrobu píšťalek. K tomu ale museli najít keř dále od lidských obydlí, kde již nebylo slyšet kokrhání kohoutů, kteří by údajně píšťale pokazili hlas. Lidé věřili, že tento keř působí i proti různým kouzlům. Např. rolník s oblibou vysazoval bezový keř ke vchodu do chléva, aby jej uchránil před zlými mocnostmi. Porazit bezový strom znamenalo přivolat na dům neštěstí. Také se nesmělo pálit bezové dříví, aby do domu nepřišly nemoci. Vdavků chtivá děvčata chodila na Štědrý večer k bezovému keři, třásla jím a říkala: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ Z které strany zaslechla štěkot, tam se měla provdat (Mičánková & Lejnar 1991). Další české přísloví poukazující na všestranné využití této rostliny říká „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“ (Hoffmanová & Jebavý 1973).

Bez měl odedávna své místo v lidovém léčitelství. Starověcí řečtí lékaři ho doporučovali jako prostředek potopudný, zatímco středověký učenec Albertus Magnus i známý Mattioli ho radili užívat proti vodnatelnosti. Je jisté, že se věřilo, že bez černý je lékem proti 99 nemocem (Mičánková & Lejnar 1991).

Sbírají se květy i plody, které mají vysokou biologickou hodnotu. Obsahují cukry, organické kyseliny, glykosidy, flavonoidy, pektiny, třísloviny, aminy, vitamíny (A, B, C), silice, antibakteriální složky, karotenoidy, antokyanová barviva a další. Z květů lze vyrobit např. sirupy, vína, limonády nebo „med“. Plně vyzrálé převařené plody (bezinky) se používají na výrobu zavařenin, sirupů, vína nebo likéru (Mičánková & Lejnar 1991, Lánská & Žilák 2006, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007).

Recept na bezový sirup:
  • 20 květů
  • 1,5 l převařené vody
  • 5 dkg kyseliny citrónové
  • šťáva ze 3 citrónů
  • 2 kg cukru

Květy nasypeme do vody, přidáme kyselinu citrónovou a šťávu z citrónů. Necháme 24h v temnu a chladnu. Poté scedíme přes čisté plátno. Vmícháme cukr a necháme v 1 den v chladnu až se cukr rozpustí. Občas zamícháme. Nakonec opět přecedíme přes plátno a rozlijeme do lahví.

Platanthera bifolia

I hmyz používá parfémy

Květy orchidejí vynikají nejen rozmanitostí tvarů a barev, ale i rozsáhlou škálou nejrůznějších vůní, od omamných parfémů tropických druhů i některých našich druhů, např. vemeníku (Platanthera) a v ČR vyhynulé pětiprstky vonné (Gymnadenia odoratissima), po nejodpornější živočišné nebo rozkladné zápachy mršin.

Vůně květů velmi účelně slouží k lákání hmyzu. Vogel (1966) znovu revidoval tropické druhy podčeledi Catasetinae a Gongorinae, postrádající nektar, u nichž se předpokládalo tzv. krmné pletivo. Ukázal, že ve všech případech jde o specializované sekreční buňky, tzv. osmofory, které nevylučují cukry, ale těkavé éterické oleje, které hmyz sbírá a přitom květy opyluje. Práce Vogela a později Dodsona (Dodson 1969) informují podrobně o parfémových květech tropických orchidejí Nového světa. Samečkové včel skupiny Euglossini mají poslední články předních končetin opatřeny štětičkovými košťátky, pomocí nichž sbírají éterické oleje v květech orchidejí a ukládají je do zásobníku na neforemně naduřelé holenní části zadních končetin. Sběr těchto parfémů se odehrává v jakémsi opojení, přičemž se na tělo hmyzu nalepí brylky, které opylí další navštívený květ. Osmofory byly dlouho považovány za krmné pletivo, protože květy postrádaly nektar. Hmyz však osmofory nepožírá, pouze pomocí chodidel z nich stírá oleje. Přitom např. v květu Gongora quinquenervis je opylovač zavěšen zespodu na pysk, spadne na sloupek, který se nachází pod ním, a hřbetní částí narazí na bliznu a prašník. Důvod tohoto pádu není znám, předpokládá se silné vzrušení a omámení vůní. Je již také známo, proč hmyz tyto parfémy sbírá. Mají svůj účel v sexuálním životě některých druhů včel, např. z čeledi Euglossinae. Éterické oleje, jako např. farnesol, geraniol, citronelol, smíšené s vlastními výměšky včel, slouží k označkování teritorií, v nichž samečkové očekávají své samičky.

Buněčné výstelky, zejména na různých částech pysku, fungují stejně jako popsané osmofory a můžeme je nalézt také u evropských orchidejí (vemeníky, jazýček kozlí, možná i střevíčník a vstavače). Výdej parfémů k květech je však vždy lokalizován tak, aby hmyz, sbírající tyto vonné oleje, splnil současně funkci opylovací.


úryvek z Dykyjová 2003 / Ekologie středoevropských orchidejí
Euphorbia cyparissias

Latexová rostlina

Pro pryšce je typické, že při poranění vytéká z rány mléčná šťáva, která svou odpornou chutí má rostliny jednak chránit před různými býložravci, jednak slouží k zacelení rány. Šťávu obsahují i naše pryšce. Je to vlastně směs gumy, pryskyřice, tuků, vosku, tříslovin, solí, bílkovin, zrnek škrobu a jednotlivých alkaloidů. Dobytek se instinktivně pryšcům zdaleka vyhne. V seně však již dobytek pryšec nerozezná a jedovatý alkaloid euphorbin mu pak může způsobit těžká onemocnění. Přestože jsou pryšce jedovaté, některým živočichům neškodí. Jedním z nich je tmavá housenka lyšaje pryšcového, která se vyvíjí výlučně na našich pryšcích.

Pryšce se vyznačují ještě další zvláštností. Jejich květy, složené z jedné tyčinky a jednoho pestíku, tvoří svým seskupením takzvaný biologický květ. Biologický květ je shluk květů (květenství) tak uspořádaný, že činí dojem jednoho květu. Napodobení je zde tak úplné, že srostlé listeny pod květem napodobují barvou i tvarem květ tak dokonale, že nejsou od pravého květu k rozeznání.

Květenství pryšců je posazeno do pohárkovitého útvaru tvořeného zvláštními listeny, vylučujícími na povrchu nektar, který je pro hmyz snadno dostupný. Nápadné jsou samičí květy, jejichž pestík je na dlouhé stopce. Také dříve vykvétají a po jejich oplození začne znovu růst, takže celý pestík se vlastní váhou vykloní z květu ven. Teprve pak se vyvíjejí tyčinky.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii

Zářivá pampeliška

Nevšední krásu skýtá pohled na jarní louku nebo palouk tvořící souvislý koberec zářivě rozkvetlých pampelišek. Jejich svěží úbory se rozvírají za slunečních dnů časně zrána, ale zavírají se již brzy v odpoledních hodinách.

Latinský název smetanky pochází od slavného lékaře Aviceny. Název je odvozený od řeckého taraxis = zánět očí (v té době se „mléko“ smetanky k odstranění zánětu používalo) a akeomai = léčit. O pampelišce není prokázané, že byla známa ve starověku a raném středověku. V té době byla asi vzácnější a až později člověk svým osídlením a zemědělstvím přispěl k jejímu rozšíření.

Neváže se k ní tolik pověr a pověstí jako k jiným rostlinám. Když rostlina odkvete a její nažky dozrají, vytvoří ochmýřenou kouli, které se říkalo „lampička“ nebo také „lucerna“. Slouží jako věštírna k nahlédnutí do budoucího neznáma. Prozradí, zda zvědavec bude chudý či bohatý. Udeří-li se jednou „lucernou“ o druhou, záleží na tom, kolik chmýří odletí a kolik se usadí na oděvu. V případě, že všechno chmýří odletí, znamená to bohatství, opak je náznakem chudoby.

Pampeliška více sloužila, i kdy dříve spíše neuvědoměle, k jarním bylinným kúrám. V některých krajích patřila mezi „devatero jarních sil“ – devatero rostlin. Kdo je snědl na Zelený čtvrtek (v jiných krajích na Velký pátek), byl po celý rok chráněn před každou nemocí.

Listy pampelišky patřily k běžným druhům jarní salátové zeleniny hlavně ve Francii a Itálii, kde se pro tuto potřebu pěstovaly. Jarní salát je vhodný pro vyšší obsahu vitamínu C a pro jeho „krev čistící“ a organismus posilující vlastnosti. Z květů pampelišky lze připravit např. i pampeliškový „med“.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, zobrazit v galerii
Corylus avellana

Bílá tanečnice

Bříza, symbol mládí, svěžesti a krásy. Od pradávných dob byla vychvalována jako ozdoba krajiny, připodobňována ke svižné, ztepilé dívce. Její bílá kůra a rozevlátá tenké větvičky připomínají lidem nevěstu se závojem.

Ruská pohádka vypráví o krásné princezně, kterou čert proměnil v břízu. Když ji osvoboditel zbavoval prokletí, proměňovala se postupně bříza v princeznu, první noc po ňadra, druhou noc po pás a třetí noc byla vysvobozena celá. Bříza je zde snad symbolem přírody, která přes zimu je jakoby neživá a teprve z jara, kdy ji slunce zbaví zimních pout, objeví se ve své bývalé mladistvé kráse.

Z březového proutí se už od starověku pletla březová košťata a košíky. Dřevo se používalo v kolářství na výrobu ojí a loukotí, v řezbářství a bednářství. Značný význam má také v kosmetice a lidovém léčitelství.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, zobrazit v galerii

Výbušný prach aneb Výtrusy plavuně vidlačky

Spóry plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum) mají vysoký obsahu tuku. Používaly se proto pro divadelní efekty jako tzv. "bleskový prášek". Byly také využívány k explozivnímu vymetání komínů. Dokonce byl vyvinut i spalovací motor (jeden z prvních), kde tyto spóry sloužily jako palivo.


Petr Bureš / přednáška "Systém a evoluce vyšších rostlin", zobrazit v galerii
Corylus avellana

Posel jara

Zlatožluté květní úbory podbělu (Tussilago farfara) jsou jedním z nejprvnějších pozdravů blížícího se jara. O něco později následují květ na spodu šedoplstnaté listy, vytrvávající po celé léto. Podběl roste pospolitě na hlinitých půdách, u cest, v příkopech a lomech po celé Evropě, v západní a severní Asii a na horách v severní Americe.

Snad s ohledem na léčivé účinky této rostliny vzešel i latinský název – tussis = kašel, ago = rozhánět. Druhový název souvisí s latinským far = mouka, asi pro tyto jakoby moučnaté listy. Listy podbělu byly známy již ve starověku a svou popularitu si celá rostlina udržela dodnes, hlavně v lidovém léčitelství, které dokonce doporučovalo pálit kořen na cypřišovém uhlí a vdechovat kouř rourkou při chorobách dýchacích cest.

Proti kašli je uváděn od dávnověku. Dioskorides jej nazývá „béchio“, bex = kašel. O podbělu píše Hippokrates i Plinius. V současné době se sbírá pro potřeby farmaceutického průmyslu i lidového léčení podbělový květ (Flos farfarae) nebo list (Folium farfarae). Hlavní obsahové látky jsou sliz, třísloviny, hořčiny, organické kyseliny a další.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, zobrazit v galerii
Corylus avellana

Lísková aneb Skřivánci mezi rostlinami

Skřivánků mezi rostlinami je habaděj. Jedním z nich je také líska. Možná si své jarní prvenství pamatuje z časů, kdy – alespoň v našich končinách – byla dominantní, převládající dřevinou. Bylo to z geologického hlediska, krátce po poslední době ledové, zhruba tak před 10 000 lety. Chladno, které vládlo v dobách ledových, pomalu ustupovalo a otevřené formace začaly zabydlovat březo-borové lesy a první náročnější dřeviny. A mezi nimi byla právě líska, která pak v období, které se nazývá boreál, zcela ovládla evropský prostor. Vydrželo jí té hezky dlouho, až do tzv. klimatického optima, které v Evropě zavládlo před 6000 lety a přineslo k nám smíšené lesy, první zemědělskou revoluci a první usídlené zemědělce v Čechách, na jižní Moravě a na jižním Slovensku.

Líska obecná je dodnes domácí dřevinou ve valné části Evropy. Výživná hodnota lískových oříšků je nesporná: obsahují až 60 % oleje, 19 % bílkovin, 5 % tuků a další látky. Líska posloužila i prvním obyvatelům střední Evropy. Patřila k běžně dostupnému skořápkovému ovoci člověka doby kamenné, sběrače, jehož živily právě a především takovéto plodonosné rostliny. Až mnohem později posloužila líska i k jiným účelům: Olej se uplatnil v parfumerii a v malířství, listy v lidovém léčitelství a v kosmetice – a kdysi i jako náhražka tabáku.

Lísky vstoupily i do řad pověstí, tradic a pověr. Již v antice platily za symbol plodnosti, a snoubenci proto dostávali před svatební nocí lískové oříšky. V Německu se tradovalo, že urodí-li se mnoho lískových oříšků, bude v následujícím roce mnoho nemanželských dětí. Mudrosloví toho či onoho národa se hemží erotickými příběhy spojenými s lískou, zatímco moderní prospekce vody, pokladů, kovů a minerálů, končící dnes u dokonalých digitálních detektorů, začínala kdysi s obyčejnou lískovou virgulí. Nůž, který se směl použít k uříznutí virgule, musel být úplně nový a při jeho koupi se nesmělo smlouvat. Proutkař se ke keři musel přiblížit couvaje, tedy pozpátku, levou rukou zabalenou do bílého plátýnka uchopil vhodný vidlicovitě větvený prut, protáhl si ho mezi nohama – a pak teprve uřízl; pochopitelně se při tom nesměl splést. Virgule také bylo třeba pokřtít a to jmény tří králů: Kašpar uměl vyhledat zlato, Baltazar stříbro a Melichar vodu.

Síla a moc lískového proutku byla srovnávána s účinností hole Mojžíšovy a Áronovy. Později se ještě rozrostla v umění vyhledat ztracený dobytek a ženskou nevěru. A vrahy, lupiče a zloděje. Lískových proutků dokonce bývalo užíváno i k věštění věcí budoucích.


úryvek z Větvička 2008 / Herbář pod polštář, zobrazit v galerii

Explodující "okurka" aneb Co dokáže tykvice stříkavá

Tykvice stříkavá (Ecballium elaterium), rostlina z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), je schopna vykonat jeden z nejrychlejších pohybů v rostlinné říši. Jméno totiž získala díky schopnosti doslova vystřelovat za zralosti svá semena. Napětí v pletivech oplodí je až 2,5 MPa a dostřel až 15 m!

Vystřelování semen je jedním ze způsobu šíření rostlin (tzv. autochorie). Funguje na principu nerovnoměrného napětí v pletivech oplodí. Může se uplatnit za jakýchkoli klimatických podmínek, ale obvykle "exploze" nastává díky impulzu zvenčí, jako je např. závan větru, déšť nebo dotek. Dalšími příklady rostlin, které rozsévají svá semena podobným způsobem, je např. netýkavka (Impatiens) nebo řeřišnice (Cardamine).


zobrazit v galerii
Arum maculatum

Rostlinná vězení na příkladu árónu plamatého

Jarní den se chýlí ke konci. Chlad večera se stává pro hmyz nepříjemným, hmyz malátní a vyhledává vhodné noční úkryty v různých skulinách, trhlinách kůry, pod kameny, pod listy i v květech. Tento poslední způsob přenocování poskytuje mnoho výhod. Dýcháním rostliny je totiž uvnitř květu mnohem tepleji než např. pod listy. Vždyť je ideální mít střechu nad hlavou, být ve vytápěném prostoru a ráno při probuzení mít v květu přichystánu snídani. Není to však zadarmo. Když se ráno pod hřejivými paprsky slunce hmyz probouzí, odnáší z květu na svém tělíčku pylová zrnka, kterými opylí následující noc jinou rostlinu. Tak nevědomky platí za teplý nocleh.

To je však jen lyrický pohled na službu hmyzu květům. Příroda většinou není nijak laskavá a mnohdy si rostlina opylení sama vynutí. V těchto případech je květ pro tuto službu speciálně upraven.

Jednou z takto přizpůsobených rostlin je poměrně vzácný árón plamatý (Arum maculum), který kvete na pokraji lesů počátkem května. Jeho květy nejsou barvou vůbec nápadné, jsou nazelenalé, avšak jejich tvar je podivný; vytvářejí jakýsi kornout, dole baňkovitě rozšířený, který chrání vlastní rozmnožovací orgány. Jakmile se kornout rozevře, objeví se nepříjemně páchnoucí tvamofialová palice. Jejím úkolem je lákat hmyz, hlavně mušky, které na ni skutečně také v celých rojích naletují. Uvnitř kornoutu je přivítá příjemné teplo, které se zvyšuje, čím hlouběji proniká muška dovnitř. Někdy činí rozdíl teploty až 15° C. Kdybychom viděli dovnitř květu, zjistili bychom, že pod palicí je věneček z výrůstků, který uzavírá vchod do baňky a funguje podobně jako past na myši. Teprve pod tímto věnečkem jsou nahloučeny samčí kvítky s červenými pylovými váčky a pod nimi samičí s krátkými bliznami.

Sledujme pouť mušky, která usedne na palici a lákána teplem postupuje dovnitř květu. Muška proleze věnečkem uzávěru a netuší, že tím je v květu uvězněna. V příjemném teple se uloží ke spánku. Ráno, když je probuzena slabým světlem vnikajícím do baňky přes uzávěr chloupků, snaží se vylétnout. Nejde to však. Výrůstky zahnuté směrem dolů ji nepropustí. Pokus opakuje několikrát, avšak marně. Se stoupající teplotou venku jsou její pohyby uvnitř baňky stále rychlejší. Létá i kolem blizniček samičích kvítků, a navštívila-li předtím jiný květ árónu, má na svém tělíčku nalepena pylová zrnka, jimiž dojde k opylení.

I o potravu má muška postaráno. Jakmile jsou blizny opyleny, vyloučí se na nich kapička sladkého nektaru. Kromě toho je vnitřek baňky vystlán slabostěnnými buňkami, které rovněž poskytují hmyzu potravu. Tak přetrvá muška v baňce den. Teprve večer dojde k zajímavému úkazu. Pylové váčky začnou pukat a prška zlatého pylu se sype na huňaté tělíčko hmyzu. Teprve po vyprášení váčků vadnou uzavírací vlákna věnečku a vchod z vězení se uvolní. Muška vyletí, avšak je opět večer a chladno. Co jiného má dělat, než se uchýlit do jiného květu árónu a nevědomky mu prokázat stejnou službu.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii
Cypripedium calceolus

Obrana proti nevítaným hostům

Rostliny jsou vždy zařízeny tak, aby se úspěšným opylením postaraly o své potomstvo. Nejčastějším prostředníkem pro opylení bývá hmyz. Ne všechny druhy hmyzu však mohou tento úkol zdárně splnit, a proto z hlediska rostliny můžeme rozdělit hmyz na vítaný a nevítaný. Je přirozené, že vítanému hmyzu vyjde rostlina „vstříc“, kdežto nevítanému se snaží přístup do květu zamezit. Vítaný hmyz musí mít také určitou velikost, odpovídající rozměrům rozmnožovacích orgánů květu. Malý hmyz by například mohl snadno prolézt kolem tyčinek nebo blizny, aniž se jich dotkne a ochudí květ o nektar, který je pro něj nejdůležitějším lákadlem. Proto mají rostliny v květu různé výrůstky, kterými malému hmyzu přístupu vůbec zabrání, nebo usměrní jeho pouť v květu tak, že ho donutí, aby přelezl přes rozmnožovací orgány.

Přímo školský příklad obrany rostliny, pokud jde o závislost opylení na určité velikosti hmyzu, se nám nabízí u překrásných orchidejí střevíčníků (Cypripedium calceolus). U nich do květu nebo ven z něho vede jen jediná cestička, vyznačená jemnými chloupky. Vede bezprostředně kolem blizny a prašníků. Opylení může zprostředkovat jen hmyz určité velikosti. Pro velký hmyz jsou průlezné otvory v květu totiž malé a pro malý hmyz, který je slabý, jsou chloupky vyznačující cestičku nepřekonatelnou překážkou. Rozmnožovací orgány jsou umístěny tak, že hmyz musí podlézt otvory kolem blizny, čímž na ní ulpí pyl z jiného květu z tělíčka hmyzu. Současně jsou zde tyčinky, o které se na své cestě označené chloupky hmyz musí otřít a přenese tak část kašovitého pylu na jiný květ. Tedy obrana rostliny je jasná. Slabý hmyz buď zahyne buď v květu, anebo se přilepí na pyl. Velký opět neproleze.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii

Podivuhodné pohyby rostlin aneb mrštné výtrusy přesliček

Přeslička zaujme nejen svým starobylým vzhledem, ale má také zajímavé výtrusy, které jsou schopné vykonávat velmi rychlé pohyby. Výtrusy mají na svém povrchu čtyři dlouhá, úzce páskovitá a na konci lžičkovitě rozšířená ramena, upevněná k výtrusu na jediném místě a ve výtrusnici šroubovitě stočená kolem výtrusu. Tyto tzv. haptery jsou hygroskopické, za sucha se rozvinují, narovnávají a zůstávají jen maličkým místem spojeny navzájem a s výtrusem. Při měnící se vlhkosti se haptery pohybují, skrucují a splétají a udržují vždy několik výtrusů pohromadě. To má velký ekologický význam, protože i když jsou výtrusy stejné velikosti i tvaru, jsou fyziologicky rozlišeny – prokly přesliček jsou dvoudomé. Kdyby byl každý výtrus unášen větrem zvlášť, bylo by oplozování vaječných buněk a tím i udržování a šíření přesliček velicke ztíženo, nebo dokonce i znemožněno.


úryvek z Novák 1961 / Vyšší rostliny, zobrazit v galerii
Taxus baccata

Tis obecný jehličnan, který může zabít

Tis obecný byl ještě ve středověku hojným stromem v evropských pralesích, o čemž svědčí četné názvy obcí a míst. Jeho dřevo, které má nádherné tmavé jádro a skvělé technické vlastnosti, bylo příčinou toho, že byl tis prakticky vyhuben. Hlavně se používalo na oblouky k lukům a ke kuším a z Evropy se ve středověku vyváželo hodně do Anglie. K vymizení tisu přispěla ještě ta okolnost, že se vyznačuje nesmírně pomalým růstem a malou výškou – maximálně 15 m.

Tis je vůbec zajímavý strom. Je jednak jediným druhem tohoto rodu, jednak je jediným jehličnanem, který neobsahuje ve svém těle pryskyřičné kanálky. Nejzajímavější je však u tisu to, že všechny části stromu mimo červený míšek obsahují jedovatý alkaloid taxin. Přestože jde o prudký jed, některá zvířata si na něj zvykají a později bez nebezpečí požívají tisové větévky.

Jedovatost tisu byla dávno známa. Tak bylo ve středověku považováno za smrtelné nebezpečí usnout pod tisem. Věřilo se, že takového nešťastníka by jedovaté výpary usmrtily. V archivech nalézáme pak záznamy, že šípy k lovu vlků byly máčeny v tisovém odvaru. Také Julius César ve svých zápisech uvádí, že Galové otravovali hroty svých kopí tisem.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii

Správce: Dana MichalcováAktualizováno: 16.7.2014

Facebook logohttp://www.facebook.com/pages/Botanick%C3%A1-fotogalerie/185308488174573
TOPlist