Botanická fotogalerie - fotogalerie rostlin
Ústav botaniky a zoologie MU - logo

Obsah

obsah
Juglans regia

Černání prstů při loupání vlašských ořechů

V listí a zelených slupkách ořešáku královského (Juglans regia) je barvivo juglon (patří mezi naftochinony). Tento chinon je cytotoxický, snadno reaguje s bílkovinami a způsobuje černání kůže při loupání ořechů.

Macholán 2003 / Sekundární metabolity
obsah

Barvy a barviva rostlin

Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Rostliny pohlcují určité části dopadajícího světelného spektra, odraženou část pak naše oko interpretuje jako určitou barvu. To, že vidíme různé barvy na rostlinách, je způsobeno jednak přímo speciálními chemickými látkami, které odrážejí určitou část spektra (těmto látkám říkáme barviva), jednak např. lomem světla na různých površích. Barviva mohou mít různé koncentrace, mohou se různě kombinovat, případně se nad sebou mohou vrstvit různě zbarvené buňky. Tímto vzniká u rostlin obrovská škála barev a jejich odstínů a přechodů od nejběžnější zelené, přes červenou, oranžovou, žlutou, modrou, fialovou, hnědou a černou. Díky různým typům povrchů, které odlišně odrážejí světlo, se rostlinné orgány (např. listy) mohou jevit jako lesklé, matné, sametové či stříbřité.

Nejběžnější zelená barva je způsobena chlorofylem. U vyšších rostlin najdeme chlorofyl a, který je modrozelený a chlorofyl b, který je žlutozelený. Toto barvivo je umístěno v chloroplastech, což je speciální typ plastidů. Ve vegetační sezóně je v buňkách chloroplastů velké množství, takže se orgán (např. list nebo stonek) jeví jako zelený.

Různé odstíny žluté, oranžové a červené jsou způsobeny barvivy, které patří do skupin karotenoidů (kam patří oranžové karoteny a žluté xanthofyly). Tato barviva, se v buňce nacházejí v chloroplastech, případně ve speciálních barevných tělíscích zvaných chromoplasty (z řeckého chroma, barva). V chloroplastech fungují jako fotosyntetická barviva. Kromě toho zde slouží jako antioxidanty chránící fotosyntetický aparát před volnými kyslíkovými radikály, které vznikají při vyšších ozářenostech. Při stárnutí listů dochází k rozkladu chloroplastů a barva karotenoidů začne vynikat. Případně se syntetizují karotenoidy nové. Chromoplasty se vyskytují hlavně v orgánech souvisejících s rozmnožováním, tedy květech (např. smetanka Taraxacum, pryskyřníky, Ranunculus či blatouchu, Caltha) a plodech (např. šípky růže šípkové, Rosa canina). Zřídka je nacházíme ve vegetativních orgánech (např. kořenu mrkve, Daucus carota). Hlavní funkce chromoplastů je signální, tj. lákání opylovačů nebo živočichů roznášejících semena.

Žluté až hnědé odstíny mohou rostlinám dodávat flavonoidy (flavus = žlutý; jiný název = anthoxanthiny). Jsou obsaženy např. ve vnějších suknicích cibule kuchyňské, Allium cepa, nebo v květech divizny, Verbascum, či heřmánku, Matricaria. Některé flavonoidy se mohou lidskému oku jevit jako bezbarvé, avšak díky schopnosti pohlcovat UV záření, mohou být viděny některými druhy hmyzu. Kromě toho tyto látky fungují jako ochrana proti UV záření díky schopnosti jej pohlcovat.

Modré, fialové, růžové či červené zbarvení je často způsobeno anthokyany, které vznikají biochemickou redukcí flavonoidů. V buňce se tato ve vodě rozpustná barviva nacházejí ve vakuole. Výsledné zbarvení se mění v závislosti na zastoupení a vzájemném poměru jednotlivých barviv, na pH buněčné šťávy a na vazbě s kovovými ionty (Fe3+, Al3+) či tvorbou komplexů s Ca2+ a Mg2+. Podle koncentrace H+ mění tyto látky svoji strukturu, takže v kyselém prostředí se zbarvují do růžova či červena, v zásaditém jsou modré či nazelenalé. Fungují tedy jako přirozené acidobazické indikátory. Zbarvují např. květy nebo listy různých červenolistých forem rostlin. U některých dřevin se objevují v listech na podzim před jejich opadem.

Fialové až žluté zbarvení je u čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae) způsobeno betacyaniny (patřících do skupiny barviv zvaných betalainy), barvivy obsahujícími dusík (např. u červené řepy, Beta vulgaris var. rubra).

Bílá barva u květních plátků vzniká mnohonásobnými odrazy rozptýleného světla mezi bezbarvými buňkami. U latexu smetanky (Taraxacum) nebo u pryšců (Euphorbia) je způsobena odrazem světla na drobných kapénkách tuku a pryskyřice, které jsou rozptýlené v tekutině.

Černá barva je způsobena navrstvením buněk, které obsahují modře zbarvené anthokyany (např. bobule ptačího zobu, Ligustrum vulgare).

Hnědá barva se může objevit u usmrcených pletiv, což lze pozorovat např. při odumírání listů.

Pokus 1: Dělení barviv – kruhová chromatografie

Rostlinný materiál: kozlíček polníček (Valerianella locusta), červené zelí (Brassica oleracea convar. capitata), případně jiné zeleně či červeně zbarvené rostliny

Pomůcky: 90% etanol, třecí miska a tlouk, křemitý písek, filtrační papír, nálevka, dvě různě velké Petriho misky

Postup: Listy rozstříháme na kousky a v třecí misce je společně s pískem rozmělníme na kaši. Přidáme 90% etanol. Roztok přefiltrujeme. Menší Petriho misku vložíme dnem dolů do větší a nalejeme do ní připravený roztok. Z filtračního papíru vystřihneme kolečko o průměru přibližně 10 cm. Doprostřed uděláme malou díru (3 mm) a vložíme do ní knot vytvořený ze stočeného proužku filtračního papíru (asi 3 mm v průměru, 1 cm na výšku). Kruhový filtrační papír ponoříme knotem do menší Petriho misky s roztokem. Nákres aparatury viz Obr. 1.

Obr. 1: Schéma aparatury na kruhovou chromatografii.

Výsledek: Roztok začne prolínat přes knot na kruhový filtrační papír a vytvoří se různě barevné soustředné kruhy. Barviva ovlivňují svými vlastnostmi, jako jsou např. velikost molekul, přítomnost a počet určitých chemických skupin, či chování v různých rozpouštědlech (např. voda, líh, benzín), rychlost svého pohybu a tím i vzdálenost, do jaké doputují. Vnější fialový proužek je tvořen anthokyany, žlutý karotenoidy a vnitřní zelený chlorofyly (video 1).

video 1: Výsledek kruhové chromatografie z roztoku rozmělněných listů z kozlíčku polníčku (Valerianella locusta) a červeného zelí (Brassica oleracea convar. capitata) a 90% etanolu. Fialová – anthokyany, žlutá – karotenoidy, zelená – chlorofyl.

Pokus 2: Oddělení chlorofylu a karotenoidů benzínem

Rostlinný materiál: list ze zelené rostliny

Pomůcky: 90% etanol, lékárenský benzín, třecí miska a tlouk, křemitý písek, filtrační papír, nálevka, dvě různě velké Petriho misky

Postup: Listy rozstříháme na kousky a v třecí misce je společně s pískem rozmělníme na kaši. Přidáme 90% etanol. Roztok přefiltrujeme. Část nalejeme do zkumavky a přidáme lékárenský benzín. Zatřepeme a pozorujeme.

Výsledek: Etanol a lékárenský benzín se navzájem nemísí, a proto se krátce po promíchání opět rozdělí na dvě vrstvy. Horní vrstvu tvoří benzín, ve kterém jsou rozpuštěny chlorofyly, spodní vrstvu tvoří etanol, ve kterém se lépe rozpouštějí karotenoidy (Obr. 3).

Obr. 3: Oddělení chlorofylů a karotenoidů benzínem. (a) před smícháním, vlevo extrakt z listu Schefflera v 90% etanolu, vpravo lékárenský benzín, (b) těsně po smíchání extraktu z listu s benzínem, před protřepáním, (c) po protřepání obsahu ve zkumavce, (d) po rozdělení vrstev, nahoře chlorofyly v benzínu, dole karotenoidy v etanolu.

Pokus 3: Důkaz karotenů v kořenu mrkve

Rostlinný materiál: kořen mrkve seté (Daucus carota)

Pomůcky: struhadlo, lékárenský benzín, kádinka nebo jiná nádoba

Postup: Kořen mrkve nastrouhejte, nasypte do kádinky a zalijte několika ml lékárenského benzínu. Obsah protřepejte a pozorujte, k jakým změnám dochází. Po 1 hodině slijte do zkumavky.

Výsledek: Žluté zbarvení je důkazem karotenu (Obr. 4).

Obr. 4: Důkaz karotenu v kořeni mrkve seté (Daucus carota). Karoten je rozpuštěn v lékárenském benzínu.

Pokus 4: Změna barvy anthokyanů v závislosti na pH

Rostlinný materiál: list červeného zelí (Brassica oleracea var. capitata f. rubra)

Pomůcky: destilovaná voda, vařič, hrnec, 3 kádinky, ocet (= 8% roztok kyseliny octové) případně kyselina citronová, jedlá soda (NaHCO3) nebo mýdlo

Postup: List červeného zelí povaříme v destilované vodě. Barvivo, které se nachází ve vakuolách, uniká z buněk usmrcených varem do vody, kterou zbarví do fialova. Roztok slijeme a dáme trochu do každé z kádinek. Do roztoku v jedné kádince přidáme trochu octa nebo kyseliny citronové, do roztoku v druhé trochu jedlé sody nebo nastrouhaného mýdla a třetí roztok necháme jako kontrolu.

Výsledek: Roztok, do kterého se přidal ocet (nebo kyselina citronová), sníží své pH a jeho barva se změní na růžovou. Roztok s přidanou jedlou sodou (nebo mýdlem) zvýší své pH a obarví se do modra. Přidáváním různých množství kyselin nebo zásad získáme rozmanité barevné odstíny (Obr. 5).

Obr. 5: Změna barvy anthokyanů v závislosti na pH v roztoku z červeného zelí (Brassica oleracea var. capitata f. rubra). (a) přidán ocet, (b) původní roztok, (c) přidáno mýdlo.

Pozn. 1: Nastrouhané mýdlo zbarvilo roztok do modra mnohem intenzivněji než jedlá soda.
Pozn. 2: Roztok lze také nakapat na filtrační papír a na něj pak kapat ocet či roztok jedlé sody.
Pozn. 3: Pokus funguje dobře i na jiných rostlinách, které obsahují anthokyany – např. s korunními lístky vlčího máku.

Pokus 5: Změna barvy korunních lístků obsahujících anthokyany

Rostlinný materiál: květy hrachoru jarního (Lathyrus vernus), plicníku (Pulmonaria) nebo pomněnky (Myosotis)

Pomůcky: ocet

Postup: Na květy výše zmíněných rostlin zkusíme kápnout trochu octa a po delší době pozorujeme změnu zbarvení.

Výsledek: Během vývoje květu se mění pH a tedy i barva koruny u některých rostlin, např. plicníku (Pulmonaria), pomněnky (Myosotis), hadince obecného (Echium vulgare) nebo hrachoru jarního (Lathyrus vernus). V poupěti je červená, těsně po rozvití květu modrofialová a postupně se mění na modrou. Příčinou je změna reakce buněčné šťávy. V poupěti je kyselá, později neutrální a poté slabě alkalická (Obr. 6).

Obr. 6: Různě zbarvené koruny způsobené změnou pH u barviv anthokyanů. (a) hrachor jarní (Lathyrus vernus), (b) plicník tmavý (Pulmonaria obscura; foto G. M. Bonari), (c) pomněnka bahenní (Myosotis palustris; foto J. Procházka).

Pokus 6: Černá barva u ptačího zobu

Rostlinný materiál: bobule ptačího zobu (Ligustrum vulgare)

Pomůcky: papír

Postup: Vnější oplodí („slupku“) bobule ptačího zobu rozetřeme po papíře. Všimneme si barvy.

Výsledek: Vakuoly buněk vnějšího oplodí i dužniny jsou vyplněny roztokem fialově zbarveného anthokyanu, a proto se bobule zdají být černé (Obr. 7).

Obr. 7: Černá barva u bobulí ptačího zobu (Ligustrum vulgare), která je ve skutečnosti způsobena fialově zbarvenými anthokyany, jejichž roztok se nachází ve vakuolách buněk vnějšího oplodí i v dužnině. (a) anthokyany rozpuštěné v buněčné šťávě; foto: K. Slabý, (b) oplodí rozetřené na bílém papíru.

Pokus 7: Flavonoidy se suknic cibule

Rostlinný materiál: suché vnější suknice cibule kuchyňské (Allium cepa)

Pomůcky: hrnec, vařič, zkumavka nebo sklenice

Postup: suknice cibule povaříme ve vodě. Pozorujeme barvu takto vzniklého odvaru.

Výsledek: Voda se zbarví do béžova až hněda (Obr. 8). Toto zbarvení je způsobeno flavonolem quercetinem, který patří do skupiny flavonoidů. Suché suknice cibule bývaly oblíbeným barvířským materiálem na barvení látek a příze, ale i k barvení velikonočních vajíček.

Obr. 8: Flavonoid quercetin získaný se suchých suknic cibule kuchyňské (Allium cepa). (a) suché suknice cibule ve vodě, (b) barevný odvar.

Pokus 8: Rostlinný materiál: listy pitulníku postříbřeného (Galeobdolon argentatum)

Pomůcky: binokulární mikroskop (příp. botanická lupa).

Postup: Povrch listu pitulníku pozorujeme pod binokulárním mikroskopem.

Výsledek: Při zvětšení povrchu listu vidíme, že stříbrná barva je způsobena lomem světla na odumřelých buňkách, které jsou vyplněny vzduchem (Obr. 9).

Obr. 9: Stříbrný vzhled listů pitulníku (Galeobdolon_argentatum) je způsobený lomem světla na odumřelých buňkách, které jsou vyplněny vzduchem. (a) celkový pohled na list, (b) detail listu, (c) zvětšeno (mikroskopová kamera).

Pokus 9: Nekrotické kruhy na listech

Rostlinný materiál: živý list břečťanu (Hedera helix), šeříku (Syringa_vulgaris) nebo ptačího zobu (Ligustrum vulgare)

Pomůcky: kahan (příp. svíčka), mince (příp. jehla nebo skleněná tyčinka), pinzeta

Postup: Minci podržíme pinzetou chvíli nad plamenem a zahřejeme. Poté ji položíme na list a pozorujeme.

Výsledek: Za několik vteřin se asi 3 mm od okraje mince začne vytvářet hnědý kruh, zatímco pod mincí zůstane list zelený (Obr. 10). Pokus je zajímavý proto, že plocha vystavená nejvyšší teplotě zůstane zelená, zatímco méně zahřátý obvod zhnědne. Předpokládá se, že v buňkách živého listu je dvojice látek, z nichž každá je uložena v jiné části buňky, a nemohou proto na sebe vzájemně působit. První z nich je bezbarvá, může se však účinkem druhé změnit na hnědé barvivo. Byla proto nazvána chromogen (z řec. chroma = barva, gennao = rodím, způsobuji). Druhá látka je oxidační enzym (oxidáza), který za účasti kyslíku ze vzduchu způsobuje změnu chromogenu v hnědé barvivo. Při odumírání buňky v ní zanikají různé systémy, které obě látky oddělovaly. Tyto látky se proto mísí a vytvářejí nekrotický kruh. Pod mincí však zůstane list zelený pravděpodobně proto, že teplota byla tak vysoká, že nejen usmrtila buňky, ale také inaktivovala příslušný enzym citlivý vůči teplu. Teprve v určité vzdálenosti od okraje mince působila na list teplota nižší, takže buňky sice byly usmrceny, ale enzym zůstal funkční.

Obr. 10: Hnědý nekrotický kruh na listu břečťanu (Hedera helix) po přiložení nahřáté mince. Hnědé zbarvení je způsobeno odumíráním buněk a působením oxidázy, která mění původně bezbarvý chromogen na hnědé barvivo.

Zdroje:
  • Aichele D. & Golteová-Bechtleová M. (2007): Co tu kvete? – Knižní klub, Praha.
  • Kučera M. (1971): Tajemství léčivé rostliny. – Mladá fronta, Praha.
  • Macholán L. (2003): Sekundární metabolity. – Masarykova univerzita, Brno.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Tichý L. & Tichá I. (1997): Barvy z rostlin. – Rezekvítek, Brno.
  • Votrubová O. (2010): Anatomie rostlin. – Karolinum, Praha.

Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Fluorescence u rostlin

Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Fluorescence je jev, při kterém se látky (částice, atomy, molekuly) po vybuzení vracejí do svého základního stavu a přitom emitují záření. Konkrétně u fluorescence je vybuzení způsobeno adsorbcí kvanta záření (např. slunečního nebo UV záření). Emitované záření má větší vlnovou délku a nižší energii než záření excitační a trvá jen krátkou dobu po skončení buzení (10-8 s). Tohoto jevu využívá metoda zvaná spektrofluorimetrie, která se používá k měření koncentrace fluoreskujících látek např. v lékařství.

U fotosyntetizujících organismů je molekulou emitující fluorescenci hlavně chlorofyl po excitaci viditelným nebo UV zářením. Především pod UV lampou fluoreskuje toto barvivo v roztoku s etanolem intenzivně červeně.

Azurově modrou barvou fluoreskuje bezbarvý glykosid eskulin, který je obsažen v kůře jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum), či glykosid fraxin z jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior).

Zářivě žlutou fluorescenci pozorujeme u latexu (= mléka) z vlaštovičníku většího (Chelidonium majus).

Pod UV světlem fluoreskují také flavonoidy (flavus = žlutý), žlutá až oranžová barviva přítomná nejčastěji v květech, listech a plodech dvouděložných rostlin.

Pokus 1: Fluorescence chlorofylu

Rostlinný materiál: zelené listy (např. kopřiva, Urtica)

Pomůcky: 90% etanol, třecí miska a tlouk, křemitý písek, filtrační papír, nálevka, kádinka nebo zkumavka, UV lampa

Postup: Listy rozstříháme na kousky a v třecí misce je společně s pískem rozmělníme na kaši. Přidáme 90% etanol. Roztok přefiltrujeme do kádinky či zkumavky. V zatemněné místnosti na roztok posvítíme UV lampou.

Výsledek: Roztok chlorofylu fluoreskuje intenzivně červeně (Obr. 1).

Obr. 1: Fluorescence chlorofylu pod UV lampou. Pro pokus byl použit roztok z předchozího pokusu s dělením barviv, tj. s rozmělněnými listy Schefflera, etanolem a lékárenským benzínem. (a) roztok chlorofylu v benzínu, (b) roztok karotenoidů v etanolu.

Pokus 2: Fluorescence eskulinu

Rostlinný materiál: kůra z letorostů nebo dvouletých výhonků jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum)

Pomůcky: nůž, voda, sklenice, UV lampa

Postup: Trochu kůry seškrabeme do sklenice s vodou. V zatemněné místnosti na roztok posvítíme UV lampou.

Výsledek: Roztok eskulinu fluoreskuje azurově modře (Obr. 2).

Obr. 2: Fluorescence eskulinu z kůry jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum) v roztoku s vodou pod UV lampou. (a) denní světlo, (b) UV lampa.

Pozn.: Fluorescence se povedla i se starší kůrou.

Pokus 3: Fluorescence fraxinu

Rostlinný materiál: kůra z letorostů nebo dvouletých výhonků jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior)

Pomůcky: nůž, voda, sklenice, UV lampa

Postup: Trochu kůry seškrabeme do sklenice s vodou. V zatemněné místnosti na roztok posvítíme UV lampou.

Výsledek: Roztok fraxinu fluoreskuje azurově modře (Obr. 3).

Obr. 3: Fluorescence fraxinu z kůry jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) v roztoku s vodou pod UV lampou.

Pokus 4: Fluorescence latexu vlaštovičníku

Rostlinný materiál: latex z vlaštovičníku většího (Chelidonium majus).

Pomůcky: nůž, papír (nebělený), UV lampa

Postup: Tenkou vrstvu latexu z řapíků nebo stonků vlaštovičníku rozetřeme na papír a necháme zaschnout. V zatemněné místnosti na skvrny posvítíme UV lampou.

Výsledek: Skvrny s latexem fluoreskují intenzivně žlutě (Obr. 4).

Pozn.: K pokusu nepoužívejte bělený papír, protože pod UV lampou svítí a zaniká tak vlastní fluorescence latexu. Vrstva latexu musí být velice tenká. Latex je jedovaný, proto se vyhněte potřísnění kůže.
Obr. 4: Fluorescence latexu vlaštovičníku většího (Chelidonium majus) rozetřeného na papíru pod UV lampou. (a) latex z řapíku listu, (b) fluorescence pod UV lampou, (c) detail.

Zdroje:
  • Kučera M. (1971): Tajemství léčivé rostliny. – Mladá fronta, Praha.
  • Macholán L. (2003): Sekundární metabolity. – Masarykova univerzita, Brno.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • www: Teoretický úvod: Fluorescence. Rychlá kinetika fluorescenční indukce. Katedra experimentální biologie rostlin (http://tinyurl.com/og823jm; 15.6.2015)

Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Hoření silic

Helena Prokešová, Hana Galušková, Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Rostliny obsahují různé sekundární metabolity, mezi něž patří také silice. Silice neboli éterické oleje jsou těkavé, ve vodě nerozpustné, olejovité látky nebo jejich směsi. Po chemické stránce se často jedná o terpeny, jejichž základem je izoprén. Často jsou vonné a mají palčivou chuť. I při nízkých teplotách jsou velmi těkavé, takže můžeme jejich přítomnost zjistit čichem i za pokojové teploty. Rostliny je vytvářejí jako obranu před býložravci, lidé naopak rostliny právě kvůli těmto látkám využívají např. ve farmacii, potravinářství či v kosmetice. Na rostlině se silice nacházejí buď na povrchu (např. na žláznatých chlupech), nebo uvnitř pletiva.

Příkladem rostliny obsahující silice je vavřín ušlechtilý (Laurus nobilis), známý také jako bobkový list. Buňky pletiva tvořícího vavřínové listy obsahují olejovitou silici. Olej se při zahřívání vypařuje, tím se zvýší tlak na okolní pletivo, které se prudce roztrhne (video 1).

U citrusu (např. pomeranče, Citrus sinensis) jsou silice obsaženy v kůře plodu v siličné nádržkách. Při jejich porušení, např. při loupání pomeranče, se silice rychle rozptýlí ve vzduchu a díky tomu ucítíme intenzivní pomerančovou vůni. Pokud tyto silice vystříknou nad zapálený plamen, krátce hoří (video 2).

Pokus 1: Praskání listů vavřínu

Rostlinný materiál: listy vavřínu (Laurus nobilis)

Pomůcky: svíčka, zápalky, pinzeta

Postup: Vavřínový list podržíme pinzetou nad plamenem svíčky. Poté jej srovnáme s listem, který jsme nezahřáli.

Výsledek: Po chvilce zahřívání se na listu začnou tvořit puchýře, které poměrně hlasitě praskají. Necháme-li list nad plamenem déle, velmi snadno vzplane (video 1).

Pokus 2: Hoření silic pomeranče

Rostlinný materiál: kůra pomeranče (Citrus sinensis)

Pomůcky: svíčka, zápalky

Postup: Kůru pomeranče zlomíme tak, abychom vystříkli obsah siličných nádržek nad plamen svíčky.

Výsledek: Silice pomeranče rychle a krátce hoří (video 2).



Zdroje:
  • Jahodář L. (2011): Farmakobotanika. Semenné rostliny. – Nakladatelství Karolinum, Praha.
  • Kučera M. (1971): Tajemství léčivé rostliny. – Mladá fronta, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Saponiny

Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Saponiny (ve vodě pění, sapo = mýdlo) jsou rostlinnými látkami glykosidické povahy. Ve vodě tvoří pěnivé koloidní roztoky. Množství pěny, vzniklé při třepání odvaru např. ve zkumavce, je závislé na množství saponinu, jeho povaze a kyselosti, či zásaditosti roztoku. Při přímém styku s krví často způsobují její rozklad (hemolýzu). Princip hemolýzy je takový, že hemoglobin je v červených krvinkách vázán pomocí látky zvané cholesterin. Když se ale cholesterin spojí se saponinem, uvolní se hemoglobin ven z krvinky. Saponiny některých rostlin se dostávají až do krve, a proto jsou tyto rostliny jedovaté (např. u vraního oka čtyřlistého, Paris quadrifolia, nebo u koukolu polního, Agrostemma githago). Většinou se však saponiny až do krve nedostanou a naopak působí příznivě, např. usnadňují odkašlávání. Přidávaly se také např. do pěnivých zubních past. Odvary saponinů se dříve používaly k praní jemných tkanin. Jejich schopnost uvolňovat špínu z tkanin souvisí s tím, že snižují povrchová napětí. Saponiny obsahují např. prvosenky (Primula), různé druhy z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae), např. mydlice lékařská, Saponaria officinalis), semena jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum), kořen lékořice (Glycyrrhiza glabra), květ divizny (Verbascum) nebo nať přesličky (Equisetum) atd.

Pokus 1: Saponiny v mydlici

Rostlinný materiál: čerstvá nať, či kořen mydlice lékařské (Saponaria officinalis)

Pomůcky: vařič, hrnec, zkumavka nebo jiná nádoba

Postup: Čerstvou nať mydlice povaříme ve vodě. Vychlazený odvar napěníme třepáním ve zkumavce, nebo pomocí vařečky.

Výsledek: Na odvaru se vytvoří výrazná pěna (Obr. 1).

Pozn.: Ze sušeného kořene nebyla pěna tak mohutná.

Obr. 1: Odvar z čerstvé nati mydlice lékařské (Saponaria officinalis). (a) před protřepáním, (b) po protřepání, (c) detail pěny.

Pokus 2: Saponiny v přesličce

Rostlinný materiál: čerstvá nať z letní lodyhy přesličky rolní (Equisetum arvense)

Pomůcky: vařič, hrnec, zkumavka nebo jiná nádoba

Postup: Čerstvou nať necháme chvíli v teplé vodě (případně povaříme). Vychlazený odvar napěníme třepáním ve zkumavce, nebo pomocí vařečky.

Výsledek: Na odvaru se vytvoří pěna (Obr. 2). Přeslička rolní obsahuje asi 5% saponinu equisetoninu, který je mírně hemolytický. Tato rostlina se občas používá v lidovém léčitelství, protože působí močopudně a údajně zlepšovala hojení některých typů plicní tuberkulózy. Dnes má však tato droga v lékařství jen omezený význam.

Obr. 2: Pěna z čerstvé nati přesličky rolní (Equisetum arvense) v teplé vodě. Po protřepání.

Zdroje:
  • Jirásek V., Starý F. & Severa F. (1986): Kapesní atlas léčivých rostlin. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Kučera M. (1971): Tajemství léčivé rostliny. – Mladá fronta, Praha.
  • Macholán L. (2003): Sekundární metabolity. – Masarykova univerzita, Brno.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Osmotické jevy v buňkách a pletivech rostlin

Petra Štěpánková, Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Vstupuje-li voda nebo vodný roztok do buňky, musí projít systémem několika různě propustných prostředí. Nejprve prochází přes buněčnou stěnu, která je propustná pro vodu i v ní rozpuštěné látky. Selektivně propustnou či polopropustnou bariéru tvoří plazmalema (plazmatická membrána) na povrchu protoplastu, a pak také tonoplast na povrchu vakuoly. Polopropustné membrány propouštějí pouze molekuly vody a nepropouštějí látky ve vodě rozpuštěné. Dochází k tzv. osmóze, kdy se vyrovnává koncentrační spád tak, že voda proniká z místa s nižší koncentrací do místa s vyšší koncentrací roztoku, i proti účinku gravitace.

V buňce se nevyskytují čisté roztoky, ale směs různých roztoků s obsahem osmoticky aktivních látek. Je-li prostředí v okolí buňky více koncentrované než v buňce samotné, hovoříme o hypertonickém prostředí, je-li méně koncentrované, jedná se o hypotonické prostředí. Stejná koncentrace látek uvnitř i vně buňky je charakteristická pro prostředí izotonické.

Ponoříme-li rostlinnou buňku nebo pletivo do hypertonického roztoku (např. roztoku cukru nebo soli), dochází k tzv. plazmolýze. Vnější roztok odnímá z buňky vodu až do vyrovnání koncentrací, voda tedy proudí ven z buňky do okolního prostředí, které tím ředí. Dochází ke zmenšování objemu vakuoly a celého protoplastu a ten se postupně odlupuje od buněčné stěny a smršťuje se. Podle tvaru rozlišujeme plazmolýzu konvexní, konkávní, křečovou a kápovitou (čepičkovitou), což závisí na různé viskozitě protoplastu jednotlivých rostlinných druhů. Při delším trvání plazmolýzy buňka následkem ztráty vody odumírá. Jestliže dáme plazmolyzovanou buňku zpět do roztoku s menší koncentrací, buňka nasává vodu zpět, nastává deplazmolýza.

Ve velmi silně zředěném prostředí (čistá nebo destilovaná voda – hypotonické prostředí) dochází k nasávání vody do buňky, buňka se rozpíná, až praskne. Tento jev se nazývá plazmoptýza. Můžeme ji pozorovat například při ponoření živých pylových zrn do vody.

Pokus 1: Mikroskopické pozorování plazmolýzy u cibule a ptačího zobu

Rostlinný materiál: kousek červené suknice cibule kuchyňské (Allium cepa) nebo zralá bobule ptačího zobu (Ligustrum vulgare)

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, podložní a krycí sklíčka, pinzeta, preparační jehla, žiletka, destilovaná voda, roztok kuchyňské soli (NaCl) různých koncentrací

Postup: Připravíme si mikroskopický preparát. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Ze suknice červené cibule pomocí jehly odebereme kousek pokožky, přeneseme na jedno podložní sklíčko do destilované vody a přikryjeme krycím sklíčkem. Další preparáty připravíme tak, že místo kapky vody na podložní sklíčka kápneme různé koncentrace kuchyňské soli, opět přidáme kousek pokožky z cibule, přikryjeme krycími sklíčky a můžeme pozorovat pod mikroskopem. Pokud použijeme bobuli ptačího zobu, odebereme trochu zbarvené dužniny těsně pod pokožkou a postupujeme stejným způsobem jako u cibule.

Výsledek: V preparátu z pokožky cibule v destilované vodě pozorujeme protáhlé buňky zbarvené anthokyany ve vakuolách. Ponoříme-li pokožku do roztoku soli, dojde postupně k odtržení protoplastů buněk od buněčných stěn a jejich scvrknutí – plazmolýze (Obr. 1). Totéž uvidíme v buňkách z bobule ptačího zobu (Obr. 2).

Obr. 1: Buňky pokožky ze suknice cibule kuchyňské (Allium cepa) v destilované vodě (vlevo) a po proběhlé plazmolýze v roztoku soli (vpravo; u prostředních buněk křečová plazmolýza; foto K. Slabý).

Obr. 2: Buňky z dužniny bobule ptačího zobu (Ligustrum vulgare) v destilované vodě (vlevo) a po proběhlé plazmolýze v roztoku soli (uprostřed konkávní a vpravo konvexní plazmolýza; foto K. Slabý).

Pokus 2: Makroskopické pozorování plazmolýzy kořene mrkve

Rostlinný materiál: kořen mrkve obecné (Daucus carota subsp. sativa)

Pomůcky: nůž, pšeničná mouka, kuchyňská sůl (NaCl)

Postup: Z kořene mrkve uřízneme dva stejně vysoké špalíčky, do jejichž horní části vydlabeme důlek. Do důlku prvního špalíčku dáme mouku, která je osmoticky neaktivní, do druhého dáme sůl, která je osmoticky aktivní látkou (Obr. 3a). Špalíčky necháme stát do druhého dne (12–24 h) a poté pozorujeme rozdíly.

Výsledek: Špalíček naplněný moukou se téměř nezměnil. Zůstává pevný, protože vakuoly buněk kořene ztratily jen minimum vody a buňky jsou tedy turgescentní. Ve špalíčku naplněném solí se sůl nejprve zcela rozpustila a poté tekutina prasklinkou vytekla ven ze špalíčku. Zde sůl, tedy osmoticky aktivní látka způsobila, že buňky kořene mrkve vypustily vodu ze svých vakuol. Nejsou tedy turgescentní a celý špalíček výrazně změkl (Obr. 3b, video 1).

Pozn.: Špalíčky je lepší postavit např. na talíř, protože sůl může ze špalíčku vytéct ven.

Obr. 3: Pokus s osmózou u kořene mrkve (Daucus carota subsp. sativa). Vlevo – s moukou, vpravo – s NaCl. (a) začátek pokusu, (b) po 15 h.



Zdroje:
  • Dostál R. a kol. (1962): Zemědělská botanika 2 – fyziologie rostlin. – Československá akademie zemědělských věd a Státní zemědělské nakladatelství, Praha.
  • Kolektiv autorů (1967): Praktická cvičení z botaniky pro pedagogické fakulty. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Šebánek J. a kol. (1983): Fyziologie rostlin. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.
  • Volf F. a kol. (1988): Zemědělská botanika. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Pletivné napětí

Helena Prokešová, Hana Galušková, Dana Michalcov
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Vakuoly naplněné buněčnou šťávou působí tlakem na buněčnou membránu, která tak získává určitou pevnost. Díky tomu jsou vodou dobře zásobené rostliny vzpřímené a svěží (turgescentní), zatímco rostliny s nedostatkem vody jsou ochablé. Buňky různých pletiv stonku se liší mimo jiné také různou turgescencí. Buňky ležící blíže k dřeni jsou často více stlačeny než buňky zevní, resp. nejsou roztaženy tak silně, jak by odpovídalo pružnosti jejich buněčných membrán. Napjaté vnější buňky jim brání v maximálním roztažení, a tak vzniká pletivné napětí, kterým je zpevňována stavba rostlinného těla.

V pletivném napětí je udržována např. kůra na povrchu živých vrbových větévek, což se projeví tak, že se po sloupnutí a vložení do vody smrští. Napětí mezi vnějšími a vnitřními vrstvami buněk lze dobře demonstrovat na stvolech smetanky naříznutých a ponořených do vody a do roztoku kuchyňské soli (NaCl). Dokud jsou vnitřní vrstvy buněk ve spojení s vnějšími, nemohou následkem napětí mezi oběma vrstvami přijmout tolik vody, aby se plně rozepjaly. Po izolaci způsobené naříznutím přijímají rychle a ve velkém množství vodu a při svém rozpínání zatlačují vnější vrstvy buněk navenek, čímž se konce rozříznutého stvolu stáčejí. Roztok NaCl jim naopak vodu odnímá, a proto se části stvolu nestočí.

Pokus 1: Napětí pletiva mezi dřevem a kůrou

Rostlinný materiál: čerstvá vrbová větévka (Salix sp.) o průměru 1 až 2 cm

Pomůcky: nůž, kádinka, voda

Postup: Z čerstvé vrbové větévky uřízneme špalíček dlouhý asi 5 cm. Nožem rozřízneme kůru v podélném směru až ke dřevu a opatrně ji od dřeva odloupneme (Obr. 1a). Obě části ponoříme na 1 h do kádinky s vodou. Poté se pokusíme kůru navléci zpět na dřevo a pozorujeme, co se stalo.

Výsledek: Sloupnutá a namočená kůra po navléknutí již dřevo zcela neobejme, mezi jejími okraji zůstane široká mezera (Obr. 1b).

Obr. 1: Pokus s pletivným napětím kůry vrbové větévky (Salix sp.). (a) čerstvě sloupnutá kůra, (b) kůra, která byla hodinu namočená ve vodě, již není schopna větévku zcela obejmout.

Pokus 2: Napětí mezi vnějšími a vnitřními vrstvami buněk

Rostlinný materiál: stvoly smetanky lékařské (Taraxacum sect. Ruderalia)

Pomůcky: 2 kádinky (250 ml), voda, NaCl (20 g), nůž

Postup: Do jedné kádinky nalijeme 200 ml čisté vody, do druhé stejné množství 10% roztoku NaCl. Z čerstvých stvolů smetanky uřízneme asi 10 až 15 cm dlouhé kousky a na jednom konci je nařízneme křížem asi 2 cm hluboko. Do každé kádinky dáme několik stvolů a za pár minut je přendáme z jedné kádinky do druhé.

Výsledek: Ihned po rozříznutí se konce stvolu zakřiví navenek. V kádince s vodou se spirálovitě stočí směrem ven, zatímco v roztoku NaCl přilnou k sobě a časem ochabnou (Obr. 2, video 1).

Obr. 2: Pokus s pletivným napětím u stvolů smetanky lékařské (Taraxacum sect. Ruderalia). (a) v čisté vodě, (b) v roztoku kuchyňské soli (NaCl).

Pozn.: Tento pokus lze úspěšně provést i s jinými rostlinnými druhy, např. s podbělem lékařským (Tussilago farfara), rebarborou (Rheum undulatum) nebo devětsilem lékařským (Petasites hybridus).


Zdroje:
  • Baer H.-W. (1968): Biologické pokusy ve škole. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Slavíková Z. (2002): Morfologie rostlin. – Nakladatelství Karolinum, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Vitální pohyby rostlin

Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Živé rostliny jsou podobně jako živočichové schopné vnímat podněty z okolí (např. světlo, gravitaci, teplotu, dotyk nebo otřes) a reagovat na ně. Rostlina zaznamená podnět (recepce podnětu) a důsledkem toho vzniká v buňce podráždění. Přitom energie podnětu, který podráždění vyvolal, není sama využita k vykonání určité reakce, ale pouze nastartuje fyziologické procesy, jejichž výsledkem je právě konkrétní reakce (např. pohyb). Mechanismus podráždění spočívá ve změně recepce podnětu, nebo je doprovázen změnou elektrického potenciálu buňky. Buňka má za normálních okolností tzv. klidový potenciál, který se pohybuje mezi -50 až -200 mV. Při podráždění se se změní na tzv. akční potenciál, který je způsoben vystupováním iontů Cl- z buňky, nebo vstupem iontů K+ nebo Ca2+ do buňky. Podrážděním se polopropustná (semipermeabilní) buněčná membrána stává pro tyto ionty propustnější.

Reakce na podnět často nenastává v místě podráždění, ale podráždění je vedeno dále. Rychlé vedení, známé např. u citlivky (Mimosa), probíhá prostřednictvím předávání akčního potenciálu. Podráždění je ale většinou pomalejší, protože je vedeno pomocí chemických látek transportovanými pomocí vodivých drah, nebo pouze pronikajícími osmoticky z buňky do buňky.

Reakcí na podráždění mohou být vitální pohyby, tj. pohyby, které mohou vykonávat pouze živé rostliny nebo jejich části. Pokud při pohybu dochází ke změně místa (celé buňky nebo buněčných organel), mluvíme o lokomocích nebo taxích. Pokud se pohybují jen orgány mnohobuněčných rostlin vůči jiným orgánům téže rostliny, např. zakřivením nebo změnou pozice, hovoříme o ohybech.

Ohyby, rozlišujeme podle mechanismu, který je umožňuje, na nutační a variační. Nutační pohyby jsou vyvolány nestejně intenzivním prodlužovacím růstem protilehlých částí téhož orgánu. Prodlužovací růst buněk je stimulován nebo inhibován pomocí růstových hormonů, auxinů, které se do prodlužovací zóny dostávají z meristematických zón. Množství auxinů, které putují do orgánu, je ovlivňováno elektrickým nábojem, jehož potenciál je ovlivňován podnětem obvykle z vnějšku. Prodlužovací růst buněk je však omezený. Jakmile buňky přejdou do fáze diferenciační, jejich růst již nepokračuje, a proto je takto vzniklé zakřivení časově omezené a nevratné.

Variační pohyby, nazývané také turgorové, se uskutečňují zakřivením části orgánu, ve kterém se na protilehlých stranách mění nitrobuněčné napětí – turgor. Strana s turgescentními buňkami se vyklene, opačná ochabne. Později se může turgor v ochablých pletivech zvýšit a naopak. Změny turgoru buněk jsou možné, dokud buňka žije, takže tyto pohyby jsou časově neomezené a vratné. Typickým příkladem turgorových pohybů je pohyb báze řapíků nebo řapíčků složených listů u zástupců čeledi bobovitých, které mají funkci jakýchsi kloubů (Obr 1).

Dále lze pohyby rozlišit na autonomní a indukované. Autonomní jsou ty, které jsou řízené vnitřními mechanismy bez ohledu na změny vnějších podmínek. Indukované pohyby jsou oproti tomu vyvolány změnou vnějšího prostředí. Jsou-li orientovány proti působení podnětu, nazývají se tropismy. Nastie jsou naopak pohyby neorientované vůči působení podráždění (např. změna teploty).

Tropismy lze podle faktoru, který je vyvolá, rozdělit např. na fototropismus (pohyb vyvolaný působením světla), geotropismus (pohyb vyvolaný zemskou gravitací), chemotropismus (pohyb vyvolaný určitými chemickými látkami vyskytujícími se v prostředí), tigmotropismus (reakce na dotyk s pevnou podložkou) nebo hygrotropismus (reakce na vlhkost prostředí).

Podobně lze také rozlišit nastie na termonastie (neorientované pohyby vyvolané změnou teploty), fotonastie (vyvolané změnou v intenzitě světelného záření), nyktinastie (spánkové pohyby vyvolané střídáním dne a noci) nebo seizmonastie (pohyby vyvolané nárazem nebo otřesem).

Pokus 1: Pohyby v květu gerbery

Rostlinný materiál: květenství (úbor) gerbery (Gerbera), ve kterém je většina trubkovitých květů v terči květenství zavřených

Postup: Květenství gerbery i se stonkem vložíme do vlažné vody. Po několika hodinách pozorujeme.

Výsledek: U trubkovitých květů postupně od okraje do středu dozrávají blizny, vytlačují pyl z prašníkové trubičky a rozprostírají svá ramena (video 1). Tento pohyb patří mezi pohyby nutační.

Pozn.: Lze pozorovat i jiného zástupce z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), který má velké květy.



Pokus 2: Sklápění lístků akátu způsobené otřesem

Rostlinný materiál: trnovník akát (Robinia pseudacacia) – pozorování venku

Postup: Přímo na stromě vybereme složený list akátu (lichozpeřený), který má všechny lístečky ve vodorovné poloze. Po řapíku několikrát přejedeme prstem, případně na něj poklepeme. Počkáme přibližně 5 min a pozorujeme, co se s lístky stane.

Výsledek: Lístky složeného listu se začnou postupně sklápět dolů. Nejprve se začnou sklápět lístky u báze složeného listu (Obr. 2, video 2). Jedná se o pohyby seizmonastické. Při podráždění dochází ke změně turgoru v buňkách řapíčků.

Pozn.: Pokus je nutné provést na přímo na stromě, protože při utržení se lístky po chvíli sklopí a ani po vložení do vody se už nemusí narovnat do vodorovné polohy.

Obr. 2: Sklápění lístků složeného listu trnovníku akátu (Robinia pseudacacia). (a) lístky ve vodorovné poloze, (b) lístky se začínají sklápět, (c) detail řapíčku ze spodní strany, (d) detail řapíčku ze svrchní strany.

Pokus 3: Přiklápění tyčinek v květu mahonie

Rostlinný materiál: květy mahonie (Mahonia aquifolium), které mají tyčinky oddálené od pestíku

Pomůcky: párátko nebo jiná tenká tyčinka

Postup: Párátkem se dotkneme báze nitek u tyčinek v květu. Napodobíme tím pohyb hmyzu drobného hmyzu, který se protlačuje do nitra květu za nektarem. Pozorujeme pohyb tyčinek.

Výsledek: Tyčinky se rychle přiklápějí k pestíku a vyklopí pyl na hmyz, který jej přenese na jinou rostlinu a tím zajistí opylení. Jedná se o seizmonastické pohyby, které jsou způsobené nárazem nebo otřesem (video 3).

Pozn.: Podobně se přiklápějí také tyčinky dříšťálu (Berberis vulgaris).



Pokus 4: Pohyby květenství smetanky

Rostlinný materiál: Zavřené květenství smetanky (Taraxacum sect. Ruderalia). Květenství sbíráme ráno, předtím, než se květenství smetanky otevřou. Smetanky rostoucí ve stínu se otevírají později.

Postup: Zavřená květenství smetanky vložíme do vody a umístíme na světlo. Po delších časových intervalech pozorujeme.

Výsledek: Květenství se otevírá. Jedná se o fotonastie, které jsou vyvolány změnou v intenzitě světelného záření (video 4).



Zdroje:
  • Kincl L. & Faustus L. (1977): Základy fyziologie rostlin. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Hygroskopické pohyby rostlin

Dana Michalcová, Petra Štěpánkov
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Hygroskopické pohyby rostlin patří mezi pohyby fyzikální, tj. takové, které jsou založeny na zákonech platících i pro neživou přírodu. Proto je mohou vykonávat jak živé, tak odumřelé části rostlin. Jsou založeny na schopnosti buněčné stěny bobtnat a na schopnosti buněk přijímat či vydávat vodu v závislosti na měnící se vzdušné vlhkosti. Protože pohybující se orgán, nebo celá rostlina jsou složeny z pletiv s odlišnou schopností příjmu vody, dochází díky nestejnému pnutí k zakřivení části rostliny.

Patří sem např. rozevírání a zavírání šišek u borovice (Pinus) či smrku (Picea), u nichž mají pletiva šupin na vnitřní a zevní straně odlišné hygroskopické vlastnosti. Buňky na zevní straně přijímají vodu snadněji než pletiva na vnitřní straně. Proto dochází za vlhka k zavření šišek a za sucha naopak k jejich otevření. Pohyby šupin způsobují uvolňování a vypadávání semen (video 1, video 2).

Hygroskopické pohyby vykonávají rovněž lístky zákrovu zralých úborů pupavy (Carlina), které se ve vlhku pohybují směrem ke středu úboru (video 3).

Dalším příkladem je podélné zkroucení zobanu vybíhajícího z nažky pumpavy (Erodium). Dotýká-li se zahrocený konec nažky i konec zobanu země, způsobí tyto pohyby zavrtávání plodu pod povrch půdy (video 4).

Také mechy vykonávají pohyby poté, co se dostanou do vlhkého prostředí. Zde se však často jedná o živé rostliny, které jsou ale schopné po navlhčení opět vykonávat fotosyntézu a obnovit i další životní pochody, jsou tzv. poikilohydrické (video 5).

Pokus 1: Zavírání šišky borovice nebo smrku

Rostlinný materiál: zralá samičí šištice jehličnanu, např. borovice (Pinus) nebo smrku (Picea)

Pomůcky: širší průhledná sklenice nebo jiná průhledná nádoba, voda

Postup: Zcela vysušenou, rozevřenou šišku vložíme do vody a necháme ji v ní asi 1,5 až 2 h stát. Pozorujeme zavírání šupin. Šišku smrku lze vložit do vody jen z poloviny, aby byl vidět rozdíl mezi zavřenou a nezavřenou částí.

Výsledek: Šupiny šišek, které byly ponořené do vody, se přikloní k vřetenu šišky (šiška se zavře; video 1 a 2).

Poznámka: Pokus lze provést i opačně, tj. otevírání zavřené šišky v suchu. Trvá však mnohem déle a záleží také na aktuální vzdušné vlhkosti.



Pokus 2: Pohyb listenů v zákrovu pupavy

Rostlinný materiál: suchá květenství (zákrovy) pupavy obecné (Carlina vulgaris)

Pomůcky: Petriho miska (talíř), voda

Postup: Suchý zákrov pupavy vložíme do Petriho misky, ve které je zhruba 5 mm vody. Za přibližně 30 min pozorujeme změnu.

Výsledek: Zákrovní listeny pupavy se ve vodě stáčejí směrem ke středu květenství (video 3).



Pokus 3: Zkroucení zobanu u pumpavy

Rostlinný materiál: zralé plody (nažky se zobanem) pumpavy rozpukové (Erodium cicutarium)

Postup: Nažky pumpavy s nataženým zobanem držíme chvíli na dlani. Pozorujeme, co se stane.

Výsledek: Zoban pumpavy se začne spirálovitě stáčet (video 4).



Pokus 4: Nasávání vody vyschlým mechem

Rostlinný materiál: ploník (Polytrichum) nebo rašeliník (Sphagnum) – vyschlé lodyžky s lístky

Pomůcky: Petriho miska nebo talíř, voda

Postup: Vyschlé rostlinky ploníku nebo rašeliníku vložíme do vody a pozorujeme delší dobu.

Výsledek: Buňky ploníku postupně nasávají vodu a mech „ožívá“ (video 5). Lístky rašeliníku nasávají vodu velice rychle (video 6). Je to způsobeno tím, že jsou složeny z dvojího typu buněk – chlorocyst a hyalocyst (Obr. 1). První typ buněk obsahuje chloroplasty a zajišťuje fotosyntézu. Druhy typ jsou neživé, bezbarvé, duté a nadmuté buňky. Ty v sobě mají velké otvory, přes které se do nich voda rychle dostává.



Obr. 1: List rašeliníku. Kolorováno, zelená – chlorocysty, fialová – hyalocysta, modrá – otvory v hyalocystě; foto: D. Michalcová, M. Hájková.



Pozn.: Mechy dokážou nasávat i vzdušnou vlhkost. Vyšší vzdušnou vlhkost můžeme vytvořit tak, že rostlinky umístíme do průhledné sklenice, která je obrácená dnem vzhůru a je položena na talíři, do kterého poté nalijeme vodu. Voda není ve sklenici, ale vzdušná vlhkost do ní spodem vzlíná.

Zdroje:
  • Kincl L. & Faustus L. (1977): Základy fyziologie rostlin. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Pilous Z. (1948): Naše mechy. Ilustrovaný klíč k určování mechů československých. – Československá botanická společnost, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Pohyb protoplastu buňky

Petra Štěpánková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Rostlinná buňka je tvořena buněčnou stěnou a protoplastem. Protoplast (protoplazma) je označení pro živý buněčný obsah. U živých rostlinných buněk je buněčný obsah v částečném pohybu, označovaném jako cytoplazmatické proudění neboli cyklóza. Tento pohyb zabezpečuje výměnu látek uvnitř buňky a mezi buňkami a prostředím. Rychlost pohybu cytoplazmy se velmi liší a ovlivňuje ji mnoho endogenních i exogenních faktorů (např. fytohormon auxin, stáří buňky nebo teplota).

Pohyb protoplastu v živých buňkách můžeme pozorovat pomocí organel (např. plastidů) nebo neživých součástí cytoplazmy (např. tukových kapének), které jsou tímto pohybem pasivně unášeny.

Podle typu rozlišujeme pohyby cirkulační a rotační (krouživé). Cirkulace probíhá v buňkách, v nichž je více menších vakuol a pohyb probíhá v různých směrech mezi nimi a kolem jádra. Směr a rychlost pohybu se neustále mění. Tento typ pohybu můžeme dobře pozorovat v buňkách trichomů ze stonku, listů nebo tyčinek podeňky (Tradescantia sp.). Rotační pohyb probíhá naproti tomu v buňkách, v nichž je celý protoplast soustředěn v nástěnné vrstvě a střed buňky zaujímá velká centrální vakuola. Protoplast se pak pohybuje jedním směrem a stejnou rychlostí kolem centrální vakuoly. Takový pohyb nastává v listech vodních rostlin, např. v buňkách listu vodního moru kanadského (Elodea canadensis) nebo vallisnerie (Vallisneria sp.).

Rostlinný materiál: list vodního moru kanadského (Elodea canadensis)

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, podložní a krycí sklíčko, pinzeta, destilovaná voda

Postup: Připravíme si mikroskopický preparát. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Z rostliny vodního moru odebereme pinzetou lístek, který umístíme do kapky vody na podložním sklíčku, přikryjeme krycím sklíčkem a můžeme pozorovat pod mikroskopem.

Výsledek: V preparátu se zaměříme na střední část listu v okolí hlavní žilky. Díky velkým chloroplastům v buňkách (Obr. 1), které jsou pasivně unášeny pohybem protoplastu, můžeme pohyb po chvíli pozorovat. Nejprve dojde k pomalému trhavému pohybu, postupně se pohyb usměrňuje a stává se uspořádanějším (video 1). Jedná se o pohyb rotační, krouživý.

Pozn.: Je lépe odebírat listy ze střední části lodyhy a listy mladší. Pokud dáme rostlinu do teplé vody a přisvítíme žárovkou, dochází k rychlejšímu pohybu protoplastu.

Obr. 1: Velké chloroplasty v buňkách listu vodního moru kanadského (Elodea canadensis).



Zdroje:
  • Kolektiv autorů (1967): Praktická cvičení z botaniky pro pedagogické fakulty. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Razdorskij V. F. (1954): Anatomie rostlin. – Nakladatelství Československé akademie věd, Praha.
  • Volf F. a kol. (1988): Zemědělská botanika. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Transport vody rostlinami

Dana Michalcová, Helena Prokešová, Hana Galušková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Rostliny si vytvořily na transport látek na velké vzdálenosti speciální, tzv. vodivá pletiva. Ta mají dvě části – dřevo (xylém) a lýko (floém). Xylém slouží především pro transport vody a minerálních látek vzestupným proudem, tj. směrem od kořene do prýtu. Základními buňkami, které tvoří vlastní vodivé dráhy, jsou buňky, které se nazývají cévní elementy. Jsou dvojího typu – cévice (tracheidy) a cévní (tracheální) články. V obou případech se jedná o mrtvé buňky bez protoplastu, které mají zachovalou, sekundárně ztloustlou buněčnou stěnu.

Tracheidy jsou evolučně primitivnější. Jedná se o úzké protáhlé buňky, které jsou špičaté, nebo dlátovitě ukončené. Nemohou být proto naskládány v řadách za sebou, ale souběžně, takže se svými koncovými oblastmi překrývají. Transport je tedy nepřímý, protože při přechodu z jedné tracheidy do druhé musí transportované látky překonávat buněčnou stěnu. Vývojově pokročilejším typem jsou tracheální články. Ty jsou obvykle kratší a širší než tracheidy a mají vytvořenou koncovou stěnu, pomocí které se mohou spojovat do sloupců zvaných cévy (tracheje). Stěna se ve spojích poté zcela nebo částečně rozpustí a vytvoří se tzv. perforační deska. Počet cévních článků i délka cév jsou u rostliny velmi různé. Nikdy však cévy neprostupují bez přerušení celým rostlinným tělem.

U výtrusných a nahosemenných rostlin se většinou vyskytují pouze tracheidy, zatímco u krytosemenných rostlin se nacházejí jak tracheidy, tak tracheje.

Xylém, floém, doprovodné parenchymatické a sklerenchymatické buňky jsou seskupeny do pruhů, tzv. cévních svazků, které prostupují celou rostlinu včetně květních plátků. Dráhy (žilnatinu), kudy je rostlinou vedena voda, zde zviditelnit pomocí obarvené vody. Vhodným objektem k pozorování jsou především bílé korunní lístky např. u sněženky (Obr. 1) nebo gerbery (Obr. 2). Rychlost pohybu vody ve stoncích lze napodobit pomocí zápalek ze smrkového dříví (video 1). Vedení vody xylémem lze u dřevin dokázat např. odstraněním lýka a dřeně z větévky a následným pozorováním její vitality (Obr. 5).

Pokus 1: Obarvení žilnatiny květních obalů

Rostlinný materiál: sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) nebo gerbery (Gerbera)

Pomůcky: potravinářské barvivo (např. na barvení velikonočních vajíček) nebo barevný inkoust, zkumavka nebo jiná nádoba na vodu

Postup: Rostliny postavíme do zkumavky s vodou obarvenou potravinářským barvivem. Druhý den (po 12–24 h) pozorujeme okvětní/korunní lístky.

Výsledek: Na bílých okvětních/korunních lístcích je zvýrazněná žilnatina, kudy rostlinou putovala obarvená voda.

Pozn.: Korunní lístky gerbery se zbarvují nejprve na okrajích.

Obr. 1: Obarvené korunní lístky sněženky (Galanthus nivalis).

Obr. 2: Obarvené korunní lístky gerbery (Gerbera).

Pokus 2: Napodobení rychlosti pohybu vody ve stoncích

Pomůcky: talíř, zápalky (min. 6), voda

Postup: Pět zápalek uprostřed nalomte a ohněte do tvaru písmene V. Poté je rozložte na talíř podle schématu (Obr. 3). Šestou zápalku namáčejte do vody a kápněte do místa nalomení jednu až dvě kapky vody. Pozorujte (max. několik minut), co se se zápalkami stane.

Výsledek: Zápalky se začnou narovnávat a vytvoří obrazec připomínající hvězdičku (video 1)

Obr. 3: Schéma uspořádání nalomených zápalek na talíři.

Pokus 3: Vedení vody dřevem vrby

Rostlinný materiál: čerstvé olistěné větévky vrby (Salix sp.)

Pomůcky: sklenice, voda, červený inkoust, nůž

Postup: Do sklenice s vodou obarvenou červeným inkoustem postavíme čerstvě seříznutou olistěnou větévku vrby (Obr. 4a). Když zrůžoví žilky v listech (Obr. 4b), prořízneme v jedné části větvičku příčně, v druhé podélně (Obr. 4c).

Výsledek: Červeně se zbarví pouze dřevo větévky, jak je vidět na Obr. 4c. Lýková část zůstane nezbarvena, neboť nevede přijatou vodu.

Obr. 4: Vedení vody dřevem vrby (Salix). (a) větévka ponořená do červeně obarvené vody, (b) zbarvení listové žilnatiny, (c) podélný a příčný řez větévkou, na kterém je vidět, že voda putovala dřevem.

Pokus 4: Vedení vody dřevem bezu

Rostlinný materiál: čerstvé olistěné větévky bezu černého (Sambucus nigra)

Pomůcky: sklenice, voda, nůž

Postup: Vezmeme tři olistěné, asi 30 cm dlouhé větévky bezu černého. První z nich zbavíme ve spodní části dřeva a dřeně (Obr. 5a), na druhé ponecháme pouze dřeň (Obr. 5b), na třetí pouze dřevo (Obr. 5c). Takto upravenými konci vložíme všechny tři větvičky do sklenice s vodou. Hladina vody nesmí sahat nad provedený výřez.

Výsledek: Již druhý den pozorujeme, že první a druhá větévka vadnou (Obr. 5d a 5e), zatímco třetí (na Obr. 5f) zůstává čerstvá více dnů, dokonce ještě i tehdy, když listy na první a druhé větévce jsou už uschlé.

Obr. 5: Vedení vody dřevem bezu černého (Sambucus nigra). (a) větévka zbavená dřeva a dřeně, (b) větévka pouze s dření, (c) větévka pouze s dřevem, (d) a (e) větévka zbavená dřeva brzy usychá, (f) větévka zásobená vodou transportovanou dřevem zůstává čerstvá déle.

Zdroje:
  • Hadač E. & Toběrná V. [eds] (1964): Práce s rostlinným materiálem pro posluchače Pedagogického institutu a učitele. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Králová P. (2002): Botanické pokusy v přírodopisu na ZŠ. Dipl. Pr. [Ms. Depon in Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno.]
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Procházka S., Macháčková I., Krekule J., Šebánek J. a kol. (2003): Fyziologie rostlin. – Academia, Praha.
  • Votrubová O. (2010): Anatomie rostlin. – Karolinum, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Přijímání vody semeny

Helena Prokešová, Hana Galušková, Dana Michalcová
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Nezbytnou podmínkou pro vyklíčení semene je dostatek vody v jeho okolí. Před samotným klíčením semen totiž dochází ke zvětšování jejich objemu tím, že voda proniká nejprve mezi buněčné koloidní částice, které od sebe odtlačuje, a poté je osmoticky přijímána do vakuol. Zatímco první jev je z energetického hlediska děj pasivní, tudíž ho můžeme pozorovat i na odumřelých částech rostliny, druhý jev je charakteristický pro živé rostlinné tkáně, neboť je k němu potřeba energie.

Překážkou bobtnání a klíčení je vrstva palisádového sklerenchymu, která znemožňuje prostupnost vody osemením. Typická je např. pro čeleď bobovitých (Fabaceae), slézovitých (Malvaceae) a svlačcovitých (Convolvulaceae). Tato tvrdá semena mohou tak vodu přijímat pouze pupkem. V zemědělství se urychlování bobtnání provádí narušením palisádového sklerenchymu – chemicky (např. kyselinou sírovou) nebo mechanicky pískem či rozbitým sklem (skarifikace). V přirozeném prostředí může jít o narušení činností mikroorganismů.

Pokus 1: Přijímání vody pupkem semene

Rostlinný materiál: 4 suchá semena fazolu (např. Phaseolus coccineus)

Pomůcky: miska, lehčená plastelína, 8 špendlíků, voda

Postup: Neporušené suché fazole přišpendlíme na plastelínu tak, aby dvě z nich měly po vložení do misky s vodou pupek obrácený dolů a pod vodou, druhé dvě vzhůru a ve vzduchu (Obr 1a).

Výsledek: Pouze fazole, které jsou pupkem ponořeny do vody, bobtnají a zvětšují se. Semena s pupkem ve vzduchu se nemění. Na Obr. 1e vidíme vlevo semena nabobtnaná, naopak semena vpravo byla umístěna pupkem nahoru a vodu tak nepřijímala.

Pozn.: Je třeba dát pozor na to, aby se pod vodu nedostalo místo, kde jsou do fazolí zapíchnuty špendlíky. Voda by tudy vnikala dovnitř a výsledek pokusu by nebyl tak výrazný.

Obr. 1: Přijímání vody pupkem semene u fazolu (Phaseolus coccineus). (a) fazole přišpendlené k plastelíně, (b) těsně po ponoření do vody, (c) a (d) po delší době pozorujeme bobtnání semen s pupkem ponořeným ve vodě, (e) fazole po skončení pokusu; vlevo – fazole s pupkem ponořeným ve vodě, vpravo – fazole s pupkem nad vodní hladinou.

Pokus 2: Bobtnání semen hrachu

Rostlinný materiál: několik semen hrachu setého (Pisum sativum)

Pomůcky: plastová miska (např. plastový kelímek od jogurtu), sádra, voda

Postup: Sádru smícháme podle návodu s vodou a nalejeme do misky přibližně do výšky 1 cm. Do tekuté sádry zatlačíme semena hrachu a necháme ztuhnout.

Výsledek: Semena hrachu přijímají vodu a přitom roztlačují tuhnoucí sádru, která v jejich okolí praská (Obr. 2).

Pozn.: Pokud semena hrachu nerozbijí sádru již při jejím tuhnutí, můžete přidat vodu později.

Obr. 2: Bobtnající semena hrachu (Pisum sativum) zvětšují svůj objem a rozbíjejí sádru, ve které jsou zanořena.

Zdroje:
  • Baer H.-W. (1968): Biologické pokusy ve škole. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Procházka S., Macháčková I., Krekule J., Šebánek J. a kol. (2003): Fyziologie rostlin. – Academia, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Propustnost pro plyny u různých rostlinných pletiv

Helena Prokešová, Hana Galuškov
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Vyšší rostliny mohou více či méně rychle přijímat i vydávat plynné látky a rozvádět je uvnitř pletiv. Příjem a výdej plynů u nich zajišťují průduchy (stomata) a čočinky (lenticely). Uvnitř těla jsou plyny vedeny mezibuněčnými prostorami (intercelulárami).

Pletivo dřeně ve větévkách bezu (Sambucus sp.) je hojně prostoupeno mezibuněčnými prostorami, což lze dokázat tím, že i delšími kusy této dřeně lze snadno protlačit vzduch. Některé rostliny jsou naopak pokryty vrstvou korku, který je chrání před nežádoucí výměnou vzduchu a vody. Korkem vzduch protlačit nelze ani za zvýšeného tlaku, protože v něm nejsou žádné interceluláry. Buňky k sobě těsně přiléhají a navíc jsou jejich buněčné stěny impregnovány tukovitou látkou (suberinem), která je činí neprostupnými také pro vodu.

Rostlinný materiál: dřeň z větévky bezu (Sambucus sp.), borka dubu korkového (Quercus suber)

Pomůcky: 2 skleněné trubičky asi 30 cm dlouhé o průměru 5 až 7 mm, vyšší skleněná nádoba, voda, tmel či vosk

Postup: Do ústí jedné skleněné trubičky vpravíme asi 5 cm dlouhý vysušený váleček bezové dřeně a pro vzduchotěsnost zalijeme ústí trubičky voskem, zatímco na konec druhé trubičky opět vzduchotěsně připevníme váleček korku (Obr. 1a). Vrchní část korku i bezové duše musí zůstat volná a nepotřísněná voskem. Obě trubičky ponoříme dolními konci do nádoby s vodou (Obr. 1b) a pozorujeme.

Výsledek: Voda v trubičce s bezovou dření vystoupá po nějaké době do výše hladiny v nádobě (Obr. 1c). Naproti tomu v trubičce s korkem stoupne voda jen nepatrně.

Obr. 1: Pokus s propustností plynů rostlinnými pletivy. (a) vlevo dřeň z černého bezu (Sambucus nigra), vpravo korek z korkového dubu (Quercus suber), (b) ponořeno do vody, (c) hladina vody u pipety s dření z černého bezu vystoupala výš než pipety s korkem.

Pozn.: Dřeni bezu se někdy přezdívá „bezová duše“. Zatímco u bezu černého (Sambucus nigra) je dřeň bílá, u bezu hroznatého (Sambucus racemosa) je světlehnědá až rezavohnědá.

Zdroje:
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Procházka S., Macháčková I., Krekule J., Šebánek J. a kol. (2003): Fyziologie rostlin. – Academia, Praha.
  • Slavíková Z. (2002): Morfologie rostlin. – Nakladatelství Karolinum, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Rozmnožování rostlin – pyl a opylení

Petra Štěpánková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Na kvetoucích rostlinách nás většinou jako první upoutají květy, ať už svým umístěním nebo barevností květních obalů. Květ slouží rostlině k rozmnožování, nese většinou pohlavní orgány – samčí tyčinky a samičí pestíky. Vlastní rozmnožování, tj. vznik semene nebo plodu, probíhá ve dvou etapách. První je opylení – přenesení pylu na bliznu, následuje pak druhá etapa – oplození.

Opylení může být realizováno prostřednictvím vlastního pylu (tzv. samosprašnost), nebo pylu jiné rostliny (tzv. cizosprašnost), kdy je pyl přenášen různými způsoby – větrem, vodou, dotykem při růstu, pohybem tyčinek, živočichy. Ve střední Evropě je živočišným opylovačem především hmyz, v tropech pak ptáci, netopýři, vačice apod. Těmto způsobům přenosu jsou také uzpůsobena pylová zrna, tvořená v prašnících tyčinek. Jejich povrchová vrstva (tzv. exina) má různou ornamentiku, charakteristickou pro jednotlivé druhy rostlin.

Pylová zrna rostlin opylovaných větrem, tzv. anemofilních (větrosnubných) jsou kulatá nebo oválná, rychle ztrácejí vodu a tím se lépe vznáší ve vzduchu. Pylu se tvoří velké množství a je uvolňován především za suchého počasí, kdy jsou dobré podmínky pro jeho rozptyl. Na povrchu jsou pylová zrna hladká, u nahosemenných rostlin se vytvářejí vzdušné váčky umožňující lepší pohyb ovzduším. Příkladem větrosnubných rostlin jsou mnohé dřeviny, které mají jednoduché květy uspořádané v květenstvích, nejčastěji jehnědách, např. líska, bříza, olše, ořešák aj., dále pak nahosemenné rostliny a mnohé byliny s drobnými květy (obilniny, trávy apod.).

Naproti tomu rostliny opylované hmyzem (tzv. entomofilní, hmyzosnubné) tvoří pylová zrna buď lepkavá, nebo mající na svém povrchu různé hrbolky, lišty, výrůstky nebo háčky, sloužící k uchycení pylu na opylovače. Také tvar květu a jeho stavba je přizpůsobena opylovačům – květy jsou často jasných barev, s velkými korunními lístky, s nektarii – žlázkami vylučujícími sladkou šťávu (nektar), na něž opylovače lákají. Nejčastějšími opylovači jsou včely (medonosné i samotářky) a čmeláci. Nejsložitější opylovací mechanismus nacházíme např. u zástupců orchidejí, jejichž květy svým tvarem, kresbou a vůní někdy připomínají určitý hmyz. Podobně specializované jsou květy s úzkými trubkami, jejichž nektar je dosažitelný pouze pro motýly s dlouhým sosákem nebo pro ptáky s úzkým dlouhým a zahnutým zobákem (např. kolibříci). Z našich rostlin jsou hmyzosnubné například ovocné dřeviny, řepka, okurky, tykve, mrkev, slunečnice, mnohé okrasné rostliny, keře a stromy.

Pyl je také významným alergenem. Nejčastějším alergickým projevem je pylová (nesprávně senná) rýma. Většina alergenních rostlin jsou rostliny větrosnubné tvořící velké množství drobných pylových zrn roznášených na velké vzdálenosti. Znalost povrchových skulptur pylových zrn umožňuje určit druhové zastoupení větrosnubných rostlin, stejně tak lze určit zastoupení medonosných rostlin např. v medu a tím i jeho kvalitu. Z analýz pylových zrn ve vrstvách z minulých geologických dob můžeme poznat složení tehdejšího rostlinstva. Tímto se zabývá vědní obor palynologie.

Rostlinný materiál: nasbíraný pyl dřevin a bylin, např. borovice lesní (Pinus sylvestris), líska obecná (Corylus avellana), orobinec (Typha sp.), slunečnice roční (Helianthus annuus), lilie (Lilium sp.) apod.

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, podložní a krycí sklíčka, preparační jehla, destilovaná voda

Postup: Připravíme si mikroskopické preparáty. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Suchou jehlou naneseme do vody malé množství pylu, přikryjeme krycími sklíčky a pozorujeme pod mikroskopem

Výsledek: V preparátu pylových zrn nahosemenných rostlin, např. borovice lesní (rostlina větrosnubná) můžeme pozorovat drobná kulovitá pylová zrna se dvěma vzdušnými vaky, sloužícími k nadnášení pylových zrn ve vzdušných proudech (Obr. 1). Pylová zrna dvouděložných větrosnubných rostlin, např. lísky obecné, mají hladký povrch (Obr. 2). Větrosnubnou rostlinou je i orobinec, jehož pylová zrna nejsou samostatná, ale zůstávají po vzniku ve čtveřicích – tetrádách (Obr. 3). Hmyzosnubné rostliny mají pylová zrna na povrchu zvrásněná (lilie, Obr. 4) nebo s výrůstky (slunečnice, Obr. 5).

Obr. 1: Pylová zrna borovice lesní (Pinus sylvestris) s dvěma vzdušnými váčky.

Obr. 2: Pylová zrna lísky obecné (Corylus avellana) s klíčními otvory (póry).

Obr. 3: Pylová zrna orobince (Typha sp.) ve čtveřicích (tetrádách).

Obr. 4: Pylová zrna lilie (Lilium sp.) s charakteristickou ornamentikou.

Obr. 5: Pylová zrna slunečnice roční (Helianthus annuus) s výrůstky na povrchu.

Zdroje:
  • Baloun J. a kol. (1989): Rostliny způsobující otravy a alergie. – Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha.
  • Pecharová E. & Hejný S. (1993): Botanika I – obecná část, příručka pro studenty zemědělských a přírodovědných škol. – Nakladatelství DONA, České Budějovice.
  • Volf F. a kol. (1988): Zemědělská botanika. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Zásobní látky u rostlin – škrob a jeho důkaz

Petra Štěpánková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Velmi důležitou složkou rostlinných buněk je polysacharid škrob (latinsky amylum), který je významnou zásobní látkou rostlin. Ve studené vodě se škrob nerozpouští a klesá ke dnu, v horké vodě bobtná. Je stravitelný. Vzniká buď v plastidech, v chloroplastech jako tzv. asimilační škrob fotosyntézou, v bezbarvých leukoplastech – amyloplastech (jako tzv. zásobní škrob), nebo jako tzv. statolitický škrob v kořenové čepičce (zde umožňuje růst kořene ve směru zemské tíže).

Škrobová zrna jsou tvořena z jemných krystalků – trichitů, jejichž vrstvy se usazují na sebe. Vrstvení může být buď koncentrické (např. u škrobu většiny obilnin a luskovin) nebo excentrické (např. u bramborového škrobu). Kromě jednoduchých škrobových zrn vznikají u některých druhů rostlin zrna složená, tzv. facetovaná, tvořená množstvím drobných ostrohranných zrníček spojených společnou membránou (např. v obilkách rýže či ovsa).

Zásobní škrob se ve formě zrn hromadí v zásobních orgánech rostlin – v hlízách (jiřiny, brambory, maniok, batáty, dosna), oddencích (kokořík, maranta), stoncích (ságová palma, Metroxylon sagu), kořenech (topolovka), semenech a plodech (bobovité, obilniny, rdesnovité, banány) apod. Škrobová zrna jsou charakteristická pro jednotlivé druhy rostlin. Tvar a velikost škrobových zrn může být pomůckou při mikroskopické identifikaci drog nebo v potravinářském průmyslu při kontrole kvality potravin nebo určení složení mouky, šrotu či jiných potravin a krmiv.

Škrob můžeme dokázat Lugolovým roztokem (jód rozpuštěný v jodidu draselném) nebo jodovou tinkturou z lékárny. Tato činidla obsahující jod barví škrobová zrna modře (od indigové barvy ve slabém roztoku po černomodrou v koncentrovanějším).

Největší škrobová zrna byla zaznamenána v buňkách šupin podzemních výhonů u podbílku šupinatého (Lathraea squamaria), poměrně velká škrobová zrna najdeme v hlízách lilku bramboru (Solanum tuberosum) a kořenech dosny (Canna indica), naproti tomu v obilkách obilnin jsou škrobová zrna malá. Tvarově velmi zajímavá jsou zrna v mléčnicích pryšců (např. u pryšce zářivého, Euphorbia milii, mají tvar stehenní kosti).

Škrob má velké využití především v potravinářství a farmaceutickém průmyslu. Nejvíce využívaný je škrob bramborový a kukuřičný (pudinky, zahušťovadlo do omáček apod.), pšeničný (vysoušení ran, zásypy) a rýžový (výroba zásypů a pudrů). Je složkou řady lepidel, lze z něj vyrobit papír, obalové materiály, je součástí tablet, pracích prostředků, používá se při výrobě plastů a v mnoha dalších průmyslových odvětvích.

Rostlinný materiál: kousek hlízy lilku bramboru (Solanum tuberosum), obilka ovsa (Avena sativa)

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, podložní a krycí sklíčka, preparační jehla, žiletka, destilovaná voda, Lugolův roztok

Postup: Připravíme si dva mikroskopické preparáty. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Uřízneme kousek bramborové hlízy a z řezu přeneseme jehlou trochu šťávy do kapky vody na podložní sklíčko a přikryjeme krycím sklíčkem. Další preparát připravíme z endospermu obilky ovsa – z rozpůlené obilky naškrábeme špičkou jehly trochu „mouky“ na podložní sklíčko do kapky destilované vody a přikryjeme krycím sklíčkem. Důkaz škrobu provedeme Lugolovým roztokem tak, že malou kapku činidla naneseme k hraně krycího sklíčka a z druhé strany odsáváme filtračním papírem vodu. Činidlo se tak dostane pod krycí sklíčko.

Výsledek: V preparátu bramborového škrobu můžeme pozorovat oválná jednoduchá excentricky vrstvená škrobová zrna (vrstvení připomíná povrch lastury – Obr. 1). Po přidání Lugolova činidla se většina škrobových zrn obarvila modře nebo až modročerně (dle koncentrace přidaného činidla (Obr. 2). Škrobová zrna z obilek ovsa jsou složená z mnoha drobných zrníček, která se jednotlivě uvolňují (Obr. 3).

Pozn.: Pokud přidáme činidla velké množství, všechna zrna se velmi rychle obarví až do černa. Proto je lepší při probarvení asi do poloviny preparátu filtrační papír odsunout a zrna pozorovat spíše v méně obarvené části preparátu, kde je pak viditelnější jejich struktura.

Obr. 1: Jednoduchá škrobová zrna z hlízy lilku bramboru (Solanum tuberosum) excentricky vrstvená s lasturnatou strukturou.

Obr. 2: Důkaz škrobu provedený Lugolovým roztokem – škrobová zrna se zbarví modře.

Obr. 3: Složené škrobové zrno z obilky ovsa setého (Avena sativa); foto: K. Slabý.

Zdroje:
  • Baloun J. a kol. (1982): Farmaceutická botanika. – Osveta, Martin.
  • Razdorskij V. F. (1954): Anatomie rostlin. – Nakladatelství Československé akademie věd, Praha.
  • Šikula J. & Zubrický J. (1964): Veterinární botanika a pícninářství. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Krystaly šťavelanu vápenatého

Petra Štěpánková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

V buněčné šťávě vakuol rostlinných buněk se ukládá množství různých látek, k nimž řadíme také produkty buněčného metabolismu, např. kyselinu šťavelovou. Větší množství této kyseliny by mohlo být pro rostlinu jedem, proto ve vakuolách dochází k neutralizaci kyseliny šťavelové kationty vápníku na neškodnou sůl – šťavelan vápenatý (monohydrát nebo trihydrát). Šťavelan vápenatý je rozšířen především u rostlin jednoděložných a dvouděložných, nevyskytuje se u mechorostů. Jeho krystaly jsou pozorovatelné mikroskopem ve formě krystalického písku, jednoduchých krystalů (styloidů), jehlicovitých krystalů (rafidů) sdružených ve svazečky a snůpky, nebo kulovitých až hvězdicovitých prorostlic (drúz). Krystaly šťavelanu vápenatého jsou ve vodě nerozpustné a vyskytují se ve všech orgánech rostliny, tedy v listech, stonku i kořenu. K druhům bohatým na šťavelany a kyselinu šťavelovou patří např. šťovíky, reveň rebarbora, silenky, nezralé plody borůvek, tykví, révy vinné apod. Při větším množství v potravinách zatěžují ledviny. Protijedem je mléko.

Krystaly typu styloidů najdeme např. v buňkách vnějších obalných suchých suknic cibule kuchyňské (Allium cepa), jehlicovité rafidy v listech révy vinné (Vitis vinifera), diefenbachie (Dieffenbachia sp.), begonie (Begonia sp.) nebo podeňky (Tradescantia sp.) a prorostlice (drúzy) pak v dužnině šípku růže šípkové (Rosa canina) nebo v listech a stoncích begonií (Begonia sp.).

Rostlinný materiál: kousek suché suknice cibule kuchyňské (Allium cepa), list a stonek begonie (Begonia sp.) nebo list diefenbachie (Dieffenbachia sp.)

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, podložní a krycí sklíčka, pinzeta, preparační jehla, žiletka, líh (etanol), destilovaná voda

Postup: Připravíme si tři mikroskopické preparáty. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Ze suché suknice cibule uřízneme nebo utrhneme kousek asi 3x3 mm, vložíme na chvíli do lihu, abychom vypudili vzduch, a poté přeneseme na jedno podložní sklíčko do destilované vody a přikryjeme krycím sklíčkem. Další dva preparáty připravíme tak, že vytlačíme z listu a řapíku begonie (případně z listu diefenbachie) hmotu do kapky vody na podložní sklíčka, přikryjeme krycími sklíčky a můžeme pozorovat pod mikroskopem.

Výsledek: V preparátu ze suché suknice cibule můžeme v některých buňkách pokožky pozorovat jednoduché hranolovité podlouhlé krystaly šťavelanu vápenatého – styloidy (Obr. 1). Ve šťávě z listu begonie nebo diefenbachie pozorujeme shluky jehlicovitých krystalů – rafidů ve speciálních buňkách (Obr. 2), případně ze shluku již uvolněné samostatné krystaly (Obr. 3). V preparátu ze stonku begonie pak nalezneme různotvaré krystaly a srostlice krystalů, velmi často až hvězdicovité, tzv. drúzy (Obr. 4 a 5).

Pozn. 1: Pokud k okraji krycího sklíčka přikápneme ředěnou kyselinu chlorovodíkovou a z druhé strany sklíčka odsáváme filtračním papírem, krystaly se začnou bez šumění rozpouštět.

Pozn. 2: U begonie můžeme preparáty připravit také z příčného řezu stonkem nebo řapíkem listu.

Obr. 1: Styloidy šťavelanu vápenatého v buňkách suché suknice cibule kuchyňské (Allium cepa); foto K. Slabý.

Obr. 2: Buňka se shlukem rafidů šťavelanu vápenatého z listu diefenbachie (Dieffenbachia sp.).

Obr. 3: Rafidy šťavelanu vápenatého z listu begonie (Begonia sp.).

Obr. 4: Krystaly šťavelanu vápenatého v řapíku z listu begonie (Begonia sp.).

Obr. 5: Detail drúzy šťavelanu vápenatého v řapíku z listu begonie (Begonia sp.).

Zdroje:
  • Kolektiv autorů (1967): Praktická cvičení z botaniky pro pedagogické fakulty. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Řehák B. (1935): Botanika pro vyšší třídy středních škol a učitelské ústavy. – Československá grafická unie a. s., Praha.
  • Šikula J. & Zubrický J. (1964): Veterinární botanika a pícninářství. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.
  • Volf F. a kol. (1988): Zemědělská botanika. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Pokožkové útvary u rostlin - chlupy a emergence

Petra Štěpánková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Orgány rostlin jsou kryty pletivem označovaným jako pokožka. U nadzemních orgánů (stonek, listy, květy, plody) se jedná o tzv. epidermis, kořen je krytý tzv. rhizodermis. Pokožka je většinou jednovrstevná. Jsou-li stěny pokožkových buněk rovné, je povrch orgánu hladký a lesklý. U většiny cévnatých rostlin se však mohou z pokožkových buněk vytvářet chlupy (trichomy) rozmanitých tvarů a funkcí, případně složitější výrůstky – emergence, které vznikají z více vrstev buněk nebo dalších pletiv.

Trichomy a emergence můžeme rozdělit podle jejich funkcí. Některé slouží rostlině jako ochrana před požerky zvěří (drsné a žahavé trichomy, ostny), před ztrátou vody nebo nepříznivým účinkem tepla (krycí trichomy). Některé obsahují léčivé, jedovaté či aromatické látky (žláznaté trichomy a tentakule masožravých rostlin), jiné nasávají vodu s živinami ze vzduchu nebo půdy (absorpční trichomy epifytních rostlin, kořenové vlášení) apod.

Nejjednodušší krycí útvary, papily, vznikají vyklenutím vnějších stěn pokožkových buněk. Lom světelných paprsků na povrchu papil způsobuje sametový vzhled korunních plátků např. u macešky nebo fialky (Viola sp.), lichořeřišnice (Tropaeolum sp.) nebo muškátu (Pelargonium sp.). Najdeme je i na bliznách. Krycí trichomy mohou být jednobuněčné nebo mnohobuněčné, různých tvarů. Buňky starších trichomů mají často odumřelý protoplast, jsou naplněné vzduchem a získávají stříbřitý vzhled. Hustý porost trichomů na povrchu některých rostlin slouží jako izolační vrstva a chrání rostlinu před přehřátím, prudkým osvětlením a ztrátou vody (např. u vysokohorských rostlin – protěž alpská, rostlin stepních, polopouštních apod.). Trichomy na povrchu semen bavlníku (Gossypium sp.) jsou dlouhé a slouží jako vlákna v textilním průmyslu a využívají se jako obvazová vata. Drsné trichomy chrání rostlinu před býložravci. Některé trichomy mohou být háčkovitě zahnuté a pomáhat rostlině uchytit se k opoře (např. příchytné trichomy chmele, Humulus lupulus, nebo svízele přítuly, Galium aparine), případně na semenech slouží k zachycení na zvířata nebo člověka a tak umožňují jejich rozšíření.

Zvláštní skupinou jsou žahavé trichomy u čeledi kopřivovité. Jsou to jednobuněčné trichomy s buněčnými stěnami inkrustovanými uhličitanem vápenatým a oxidem křemičitým, v jejichž vakuolách je palčivá tekutina (směs histaminu a acetylcholinu). Špička trichomu je křehká, po odlomení (např. dotykem) dojde k vylití palčivého obsahu do ranky (drážděním nervových zakončení v kůži nás to svědí). Funguje jako malá injekční jehla.

Žlaznaté trichomy mají funkci vyměšovací. Obsahují různé látky, často využívané v lékařství a některých odvětvích průmyslu. Lupulinové žlázky chmele obsahují hořčiny, které dávají pivu charakteristickou chuť a vůni. Aromatické látky – silice najdeme v hlavičkách žláznatých trichomů zástupců čeledi hluchavkovitých (např. levandule, rozmarýna), muškátu a dalších aromatických rostlin.

Emergence jsou útvary vzniklé nejen z buněk pokožky, ale také z dalších podpokožkových vrstev. Příkladem jsou ostny růží (Rosa sp.), angreštu (Ribes uva-crispa), kaktusů (čeleď nopálovité), tentakule – hlavičkovité žlázky masožravých rostlin (např. rosnatka, Drosera), žlázky na pupenech dřevin (např. jírovec maďal, Aesculus hippocastanum).

Rostlinný materiál: korunní plátek lichořeřišnice (Tropaeolum majus), list muškátu (Pelargonium zonale), list nebo stonek kopřivy (Urtica dioica), list divizny (Verbascum sp.), list levandule lékařské (Lavandula angustifolia), list hlošiny úzkolisté (Elaeagnus angustifolia), kalich topolovky růžové (Alcea rosea), šištice chmele (Humulus lupulus), list lípy srdčité (Tilia cordata), glochidie z kaktusu apod.

Pomůcky: mikroskop s průchozím světlem, binokulární mikroskop, podložní a krycí sklíčka, pinzeta, preparační jehla, žiletka, destilovaná voda

Postup: Připravíme si mikroskopické preparáty. Na podložní sklíčka kápneme kapku destilované vody. Z materiálu odebereme pomocí pinzety nebo žiletky několik trichomů (z korunních plátků lichořeřišnice připravíme tenký příčný řez), ponoříme do kapky vody na podložní sklíčka, přikryjeme krycími sklíčky a můžeme pozorovat pod mikroskopem. Taktéž můžeme větší trichomy pozorovat přímo na listech pod binokulárním mikroskopem.

Výsledek: V preparátu ze stonku či listu kopřivy můžeme pozorovat žahavý trichom s kulovitou špičkou, zapuštěný do kloubovitého útvaru (Obr. 1). Žláznaté trichomy pozorujeme v preparátu z listu muškátu (Obr. 2) nebo z báze šištic chmele (Obr. 3). Krycí trichomy různých tvarů pozorujeme v preparátech z listů hlošiny nebo kalicha topolovky – hvězdicovité trichomy (Obr. 4, 5), z listů divizny – mnohobuněčné rozvětvené trichomy (Obr. 6), z listů levandule – jednobuněčné rozvětvené trichomy (Obr. 7), africké fialky – mnohobuněčné jednoduché trichomy (obr. 8), z rubu listů lípy – svazčité trichomy (Obr. 9) apod. V preparátu z korunních plátků lichořeřišnice vidíme vychlípeniny buněčných stěn pokožky – papily (Obr. 10). Emergenci opuncie, tzv. glochidii, znázorňuje Obr. 11. Má na povrchu zpětné háčky, které zabraňují jejímu vytržení z kůže po zabodnutí. Glochidie se ulomí a zůstane v ráně.

Pozn. 1: Žahavý trichom kopřivy je lepší odebrat žiletkou – podříznout vybraný trichom i s kouskem pletiva.

Pozn. 2: V mrtvých trichomech bude voda postupně nahrazovat vzduch – budou se v nich tvořit vzduchové bublinky.

Obr. 1: Žahavý trichom kopřivy dvoudomé (Urtica dioica); detail stonku s trichomy.

Obr. 2: Žláznaté trichomy muškátu páskovaného (Pelargonium zonale); detail listu s trichomy.

Obr. 3: Žlázka ze šištice chmele (Humulus lupulus); detail báze šupiny šištice se žlázkami.

Obr. 4: Hvězdicovitý krycí trichom z kalicha topolovky růžové (Alcea rosea); detail kalicha s trichomy.

Obr. 5: Hvězdicovitý krycí trichom z listu hlošiny úzkolisté (Elaeagnus angustifolia); detail rubu listu s trichomy.

Obr. 6: Mnohobuněčný rozvětvený krycí trichom z listu divizny (Verbascum sp.); detail listu.

Obr. 7: Jednobuněčný rozvětvený krycí trichom levandule lékařské (Lavandula angustifolia); detail listu (i se žláznatými trichomy).

Obr. 8: Mnohobuněčný jednoduchý krycí trichom z listu africké fialky (Sainpaulia ionantha); detail listu s trichomy.

Obr. 9: Svazčité krycí trichomy z rubu listů lípy srdčité (Tilia cordata); detail báze listu s trichomy (otočený o 90°).

Obr. 10: Papily z korunních plátků lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus).

Obr. 11: Detail špičky glochidie z plodu nopálu – opuncie (Opuntia sp.) se zpětnými háčky.

Zdroje:
  • Baloun J. a kol. (1982): Farmaceutická botanika. – Osveta, Martin.
  • Šikula J. & Zubrický J. (1964): Veterinární botanika a pícninářství. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.
  • Volf F. a kol. (1988): Zemědělská botanika. – Státní zemědělské nakladatelství, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah

Určení stáří u ploníku

Helena Prokešová, Hana Galušková
Ústav Botaniky a Zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Brno

Teoretický úvod

Délka života rostlin zajímá člověka již odedávna. Odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku, jak stará je daná rostlina, ať už se jedná o strom, keř, bylinu či mech, však může být poměrně obtížná. Zatímco u druhotně tloustnoucích dřevin (jehličnanů a dvouděložných) určíme jejich stáří podle počtu letokruhů, u ostatních skupin rostlin, které letokruhy nevytvářejí (jednoděložné, mechorosty, kapraďorosty), si musíme poradit jinak.

Stáří lodyžky mechů nelze určit podle anatomických znaků. U některých z nich je to však možné na základě morfologickém. Jedná se o takové mechy, u nichž můžeme rozeznat pravidelný sled ročních přírůstků. Pro tyto účely jsou vhodné např. samčí rostlinky ploníku (Polytrichum sp.). Na konci lodyžky se každoročně vytvářejí terčíky (Obr. 1), na nichž jsou samčí pohlavní orgány (pelatky), ze kterých později vyrůstá nový článek lodyžky. Každý rok se vytváří pouze jeden terčík, proto na lodyžkách nacházíme tolik terčíků nad sebou, kolik je dané rostlince ploníku let.

Rostlinný materiál: samčí rostlinky mechu ploníku (např. Polytrichum commune)

Pomůcky: bílá podložka

Postup: Prohlížíme mechovou rostlinku, hledáme terčíky a počítáme je.

Výsledek: Každý článek lodyžky mezi dvěma terčíky odpovídá jednomu roku života rostlinky. Na Obr. 1 je pětiletá rostlina, jejíž letošní přírůstek je ještě krátký.

Obr. 1: Určení stáří u ploníku (Polytrichum) na základě ročních přírůstků. (a) samčí rostlinka s vyznačenými terčíky, (b) detail terčíku.

Pozn.: Podobnou poschoďovitou stavbu má i plavuň pučivá (Lycopodium annotinum). Hranici mezi jednotlivými články, odpovídajícími jednomu roku života rostliny, zde vytvářejí pupeny z menších, dovnitř zakřivených listů. Za příznivých podmínek se může lodyžka plavuně dožít tři až sedm let.

Zdroje:
  • Molisch H. & Biebl R. (1975): Botanická pozorování a pokusy s rostlinami bez přístrojů. – Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
  • Slavíková Z. (2002): Morfologie rostlin. – Nakladatelství Karolinum, Praha.


Tvorba tohoto protokolu byla financována z MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/45.0018).
obsah
Kosmatice z černého bezu

Voňavé kosmatice z černého bezu

Kosmatice z květenství černého bezu (Sambucus nigra) jsou opravdovou pochoutkou. Jsou to v podstatě lívanečky, ale krásně ovoněné.


Kosmatice

    Suroviny na těsto

  • 150 g hladké mouky
  • 200-250 ml mléka
  • žloutek z 1 vejce
  • 2 čajové lžičky cukru
  • 2 čajové lžičky prášku do pečiva
  • 1 balíček vanilkového cukru
  • 2 polévkové lžíce rumu

  • květenství černého bezu
  • olej na smažení

Ze surovin na těsto připravíme řídké těsto a necháme asi hodinu kynout. Poté do tohoto těsta namáčíme květenství černého bezu a usmažíme na oleji.

Pozn. Kosmatice jsou lepší z menších květenství. Z květenství můžete v průběhu smažení (před otočením) odstříhat tuhé zelené části květenství. Doporučuji je podávat např. s jogurtem, protože jinak jsou trochu suché.

Dreyerová & Dreyer 2010 / Bylinky, plody a houby
obsah
akátová bowle

Akátová bowle

Trnovník akát (Robinia pseudacacia) je strom z čeledi bobovité (Fabaceae). V 16. století byl dovezen ze severní Ameriky do Evropy jako okrasná dřevina. Později zde částečně zplaněl a částečně byl také vysazován jako medonosná dřevina. Celá rostlina je kromě květů mírně jedovatá – hlavně semena a kůra obsahuje jedovaté glykoproteiny (lektiny). V květech však tyto látky chybí úplně, nebo je jich tak malé množství, že se je v zde zatím nepodařilo stanovit. Květy příjemně voní a chutnají podobně jako hrášek. Dá se z nich připravit vynikající bowle.

Akátová bowle

  • 4 plné hrsti akátových květů
  • 2 chemicky neošetřené limetky (nebo citrony)
  • 6 polévkových lžic cukru
  • 1 litr jemného bílého vína
  • 0,5 l sektu
  • kostky ledu

Květy akátu otrháme z květenství (jen koruny bez kalichu), limetky nakrájíme na plátky a každý plátek vidličkou roztlačíme. Přidáme cukr a přilejeme víno. Vše necháme dvě hodiny vyluhovat. Limetky a akátový květ zfiltrujeme, doplníme sektem a podáváme s kostkami ledu. Případně můžeme nechat vyluhovat přímo v lednici a konzumovat i s květy.

Dreyerová & Dreyer 2010 / Bylinky, plody a houby, Kremer 2001 / Jedovaté rostliny v domě, v zahradě a v přírodě
obsah
Cardamine pratensis

Příjemně peprná řeřišnice luční

Řeřišnice luční (Cardamine pratensis) je jedna z nejlépe chutnajících planých rostlin. Nejlepší jsou vrcholky stonků společně s květy. Květy ale i mladé listy se dají přidat do různých pokrmů, např. do bylinkového tvarohu. Samotné květy pak mohou sloužit jako pěkná jedlá dekorace. Tato bylina obsahuje vitamin C, hořčičné silice a hořčiny.

Řeřišnice patří do čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Jedním z typických znaků této čeledi jsou čtyři volné kališní a čtyři volné korunní lístky. Až budete řeřišnici trhat, všimněte si tyčinek. Má jich celkem šest – čtyři jsou delší a dvě kratší. Říká se proto, že jsou „čtyřmocné“, tzn. že čtyři jsou delší (mocnější) než zbylé dvě. Do čeledi brukvovitých náležejí také významné zemědělské plodiny, jako jsou zelí, kapusta, květák, ředkev, hořčice, brokolice, pekingské zelí, křen, řepka a další.

Dreyerová & Dreyer 2010 / Bylinky, plody a houby
obsah

Krása rostlin v podání
Jany Zoulové

Prezentace 33 nádherných fotografií rostlin od paní Jany Zoulové doprovázená hudbou od Dexter Britain.

hudba The Holiday Excitement (Dexter Britain) / CC BY-NC-SA 3.0
obsah
maceška

Jak maceška přišla ke
svému jménu

Vznik macešky líčí krásná šumavská pověst: Zlá macecha přišla se svými dvěma dcerami ze zábavy domů a zatím její dvě nevlastní dcery doma předly. Místo aby je pochválila za jejich píli, vyplísnila je a vytkla jim, že si každá z nich hoví na jedné židli. Donutila je proto, aby si sedly společně na jednu židli, zatímco ona si sedla na dvě židle, aby si nepomačkala šaty. Také každá z jejích dcer seděla na jedné židli. V tom okamžiku se všechny proměnily v květinu, která má dodnes pět plátků uspořádaných tak, jak tehdy dcery s matkou seděly.

A skutečně, když si macešku pozorně prohlédneme, zjistíme, že dolní, největší plátek sedí na dvou kališních cípech. To má být macecha. Po stranách sedí obě vlastní dcery, každý plátek má na jednom cípu a konečně nahoře pastorkyně – dva korunní plátky mají jeden společný kališní cípek. Původně prý byla stopka nahoře, takže macecha seděla nejvýše. Později se prý stopka otočila, aby ten, co se vynášel, byl nejníže a skromné dcery nejvýše.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
gratinované brambory s medvědím česnekem

Gratinované brambory s
česnekem medvědím

Česnek medvědí (Allium ursinum) je jedna z nejchutnějších jarních planě rostoucích bylin, která za své intenzivní česnekové aroma vděčí silicím se sirnými sloučeninami. Jedlá je prakticky celá rostlina, na jaře před rozkvětem jsou to listy, ale také nerozvinutá květenství, která mají oproti listům chuť o poznání výraznější. Obě tyto části by se však měly použít čerstvé, protože sušením se česneková vůně vytrácí.

V knihách se často uvádí, že česnek medvědí lze zaměnit za konvalinku vonnou (Convallaria majalis). Listy obou těchto rostlin jsou opravdu na první pohled pro laika podobné. Důležitým rozdílem je to, že listy česneku medvědího po rozemnutí intenzivně „česnekově“ voní a z jedné cibule jich vyrůstá více, takže vytváří shluk. Naopak, konvalinka česnekové aroma postrádá a listy vyrůstají maximálně po dvou.

Gratinované brambory s česnekem medvědím
  • 1 kg brambor
  • sůl
  • pepř
  • česnek medvědí (množství podle chuti)
  • máslo
  • smetana na vaření nebo na šlehání
Syrové brambory nakrájíme na tenké plátky a omyté listy česneku nakrájíme na proužky. Do pečící mísy vymazané máslem vrstvíme plátky brambor a nakrájené listy česneku. Každou vrstvu podle chuti osolíme a opepříme. Na poslední vrstvu dáme několik plátků másla a zalijeme smetanou. Pečeme v troubě na 180 °C 40-50 min.

Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody, Dreyerová & Dreyer 2010 / Bylinky, plody a houby
obsah
velikonoční vejce

Přírodní barvivo z cibule

Suknice cibule kuchyňské (Allium cepa) lze použít k obarvení na světle až béžově hnědou. Použijeme-li barviva dostatečné množství, získáme až červenavě hnědé odstíny. Cibule totiž obsahuje flavonoidy (z lat. flavus, znamenající žlutý), což je skupina rostlinných sekundárních metabolitů. Jedním z typů flavonoidů jsou flavonoly. Konkrétně cibule obsahuje flavonol quercetin, nejrozšířenější flovonoid v lidské stravě, který je u cibule nejvíce koncentrován ve dvou vnějších suknicích.


Morris 2001 / Composition and flavonoid levels in onions (Allium cepa).., Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin / Wikipedia
obsah
Zingiber

Zázvor
přírodní antibiotikum

Zázvor je velmi oblíbené koření získávané z oddenků zázvorovníku pravého (Zingiber officinale) z čeledi zázvorovníkovitých (Zingiberaceae). Patří do ní téměř 1400 druhů a samotný zázvor přitom má asi sto druhů. Je to vyšlechtěná rostlina, kterou lze pěstovat až do nadmořské výšky 1500 metrů. Ve volné přírodě se nachází jen vzácně.

Není přesně známo, odkud pochází. Existuje pouze domněnka, že byl nejprve pěstován na jihu Číny, odkud se postupně rozšířil do Indie. Rodové jméno Zingiber má kořeny v hindštině a znamená rohovitého tvaru.

Používá se oddenek (Rhizoma zingiberis). Má barvu od žluté po černou, výraznou typickou vůni a chuť a může se používat čerstvý, sušený, vařený i nakládaný. V čerstvém stavu obsahuje na čtyři sta chemických látek. Až tři procenta z nich tvoří silice, složené hlavně se seskviterpenického alkoholu zingiberolu a alfa a beta zingiberenu, který společně s gingeroly dodává zázvoru typickou vůni. Kromě toho droga obsahuje i pryskyřičnou složku shoagol se silným antivirovým působením a alkaloid kapsaicin.

V přírodní medicíně je jedním z nejčastějších prostředků nasazovaných při virových infekcích. Má protizánětlivé, antiemetické, imunostimulační, detoxikačí a protiprůjmové účinky. Působí také proti některým plísním, bakteriím a parazitům.

Zázvorový čaj:

  • čerstvý mletý nebo strouhaný oddenek zázvoru
  • med
  • citron nebo limetka
  • na dochucení kardamon nebo koriandr

úryvek z Jonáš & Kuchař 2014 / Svět přírodních antibiotik
obsah
Primula veris

Zajímavosti kolem petrklíčků

Svůj název si petrklíče (Primula) vysloužily proto, že kvetou brzo na jaře a lidová pranostika říká, že jsou klíčem, kterým sv. Petr otevírá brány jara. Mimoto se tvrdilo, že otevírá cesty ke skrytým pokladům, čímž bylo symbolicky myšleno nové probuzení se jarní přírody.

Prohlédneme-li si pozorně jejich květy, jistě nám neunikne určitá zvláštnost. U některých květů je blizna nad tyčinkami, zhruba tam, kde koruna přechází v trubkovitý útvar, a tyčinky jsou pak asi uprostřed této trubky. U druhých květů pak bliznu nevidíme, protože je asi uprostřed trubky, a tyčinky jsou naproti tomu nahoře. Přiložíme-li pak oba typy květů k sobě, zjistíme, že poloze tyčinek jednoho květu odpovídá poloha blizny květu druhého. Tuto zajímavost pozoroval slavný Darwin, který zjistil, že nejlépe se semena vyvíjejí, přijde-li pyl z vysokých tyčinek na vysokou bliznu a naopak. Toto zařízení je ochranou před samoopylením. Opylení zprostředkují čmeláci nebo motýli žluťásci.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Hedera helix

Břečťan
symbol věčného života

Jedna z našich lián, břečťan popínavý (Hedera helix), má zajímavý způsob přidržování na hostitelské rostlině. Na spodní straně jeho lodyhy vyrůstají takzvané příčepivé kořeny, které pronikají jemnými vlásky do skulin mezi kameny a kůrou.

Při bedlivém pozorování bychom zjistili, že na starších kmíncích jsou dva druhy lístků: na neplodných větévkách vyrůstají 3-5 laločnaté listy, kterých je většina, kdežto na květonosných větévkách jsou lístky bez laloků a zašpičatělé.

Břečťan kvete poměrně pozdě – až v říjnu. Byl odedávna oblíbenou rostlinou pro svou stále zelenou barvu a také proto, že dovede zakrýt i méně estetická místa. Také na šlechtických sídlech byl vysazován k listnatým stromům, po nichž se pnul až do korun, aby je v zimě oživoval svou zelení.

Pro svou stále zelenou barvu byl břečťan považován za symbol věčného života, a proto byl také často vysazován na hřbitovech. Také egyptský bůh života Osiris byl zobrazován s břečťanovými listy. V Řecku byl břečťan odznakem slávy a věnčili se jím básníci a bojovníci.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Polypodium vulgare

Sladká
kapradina

Osladič obecný (Polypodium vulgare) získal své jméno kvůli intenzivní sladké chuti oddenku, která je způsobena saponinem osladinem objeveným a pojmenovaným v roce 1971. Avšak první publikovaná struktura této látky se ukázala jako chybná, protože tento synteticky vyrobený osladin nebyl vůbec sladký. Teprve další badatelé publikovali v roce 1992 pravou strukturu této látky, která je až 500 x sladší než sacharóza.

Zkuste někdy ochutnat oddenek - ucítíte intenzivní sladkou chuť, připomínající umělá sladidla, která je doprovázena hořkou příchutí.


Jizba et al. 1971 / The structure of osladin – the sweet principle of the rhizomes of Polypodium vulgare L., Yamada & Nishizawa 1992 / Osladin, a sweet principle of Polypodium vulgare. Structure revision
obsah
Elaeagnus - trichomy

Proč je „česká oliva“ stříbřitá?

Víte, proč je hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia), známá také jako „česká oliva“, stříbřitě zbarvená? Jestliže se na listy tohoto pěstovaného okrasného keře podíváte lupou, uvidíte, že jsou pokryty spoustou drobných průsvitných štítků. Jedná se o speciální typ odění – o tzv. štítkovité chlupy či trichomy. Ty mají schopnost odrážet světlo a tím pravděpodobně chránit rostlinu před vysycháním a přehřátím.


Slavík et al. 1997/ Květena České republiky 5
obsah
meduňkový likér

Meduňkový likér

Rodové jméno Melissa pochází z řeckého slova znamenajícího „včela“. Meduňka lékařská (Melissa officinalis) přitahuje zvláště včely. Plinius dokonce napsal, že „včely meduňka potěší ze všech bylin nejvíc“. Byla zasvětcena bohyni Artemidě (Dianě), a Řekové ji používali k léčebným účelům již před více než dvěma tisíci lety. Římané ji přivezli do Británie, kde na mnoha místech zdomácněla.

Tato rostlina, jejíž listy mají intenzivní citronovou vůni, má dobrou pověst jako léčivá a osvěžující bylina. V jižní Evropě se také nazývá „potěšení srdce“ a „elixír života“. Kdysi se věřilo, že meduňka může navrátit člověku život, a přisuzovala se jí moc zastavit krvácení ran způsobených mečem.

Je dobře známo, že meduňka přináší úlevu při stresu a depresi. Doporučuje se při nespavosti, vyčerpání a psychických potížích (hypochondrie, hysterie) a při lehčích nervově podmíněných poruchách trávení.

Suroviny:

  • čerstvá nebo sušená nať meduňky
  • vodka (nebo jiný destilát bez výrazné chuti a vůně)
  • kardamom
  • hřebíček
  • med

Nať meduňky naložíme do alkoholu. Přidáme kardamom a hřebíček na ochucení. Po 1-2 týdnech přecedíme a přidáme med podle chuti. Mírně zahřejeme, až se med rozpustí. Skladujeme v lahvích v temné místnosti.


Lavenderová & Franklinová 1996 / Magické rostliny, Jirásek et al. 1986 / Kapesní atlas léčivých rostlin
obsah
Impatiens glandulifera - semena

Jedlá invazní rostlina

Zkusili jste už někdy ochutnat semena netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera), jedné z našich nejinvazivnějších rostlin? Jejich chuť trochu připomíná oříšky. Dají se konzumovat jak zralé, tak nezralé.

obsah
Urtica - žahavé chlupy

Žahavé chlupy kopřivy

Na vrchní straně jsou listy kopřivy (Urtica) posázeny žahavými chloupky. Při silném zvětšení chloupky připomínají jakousi injekční stříkačku - jsou to duté, jednobuněčné výrůstky, zasazené do pevného základu. Končí ostnem, který je prosycen oxidem křemičitým. Vnitřek chlupu je vyplněn dosud blíže neprozkoumanou jedovatou látkou a histaminem. Při nárazu chlupu na pokožku se křehká špička odlomí, kyselina vtéká do rány a způsobuje místní záněty.


Rabšteinek 1983 / Lesní rostliny ve fotografii, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete?
obsah
Chelidonium - elaiosom

Masíčko pro mravence

Zvláštním typem zoochorie (šíření plodů a semen živočichy) je myrmekochorie, tj. šíření pomocí mravenců. Rostliny, které takto zajišťují nový prostor pro své potomstvo, si vyvinuly na semenech masité tukové výrůstky, tzv. masíčka, odborně elaiosomy. Mravenci, kteří si na nich pochutnávají, je tak šíří někdy i na poměrně velké vzdálenosti od mateřské rostliny, často na místa, kam by se semena jinak běžně nedostala. Příkladem takovéto rostliny je vlaštovičník větší (Chelidonium majus), uvedený na obrázku, nebo dymnivka (Corydalis).


Slavíková 2002 / Morfologie rostlin
obsah

Voděodolný prášek

Výtrusy plavuně (Lycopodium) jsou velmi jemný, bleděžlutý, pudru podobný prášek, který je na omak mastný a lne na prsty. Je bez chuti a bez zápachu. Výtrusy obsahují až 50% mastného oleje, membránovou látku výtrusů sporonin, polymerní terpen a stopy alkaloidů. Díky své schopnosti odpuzovat vodu se dříve užíval při dětských zánětech, svědivých a mokvavých vyrážkách, oparech, svrabu a vředech. Kromě toho se jím také obalovaly pilulky.

Hydrofobní vlastnost výtrusů plavuně si můžeme ukázat na jednoduchém pokusu: Výtrusy plavuně nasypte na vodní hladinu, poté zkuste ponořit prst. Uvidíte, že po vytažení zůstane suchý :-).


Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Dlouhý 1902/ Léčivé rostliny
obsah

Rostlina, kterou milují kočky

Je známo, že vůně kozlíku lékařského (Valeriana officinalis) láká kočky. Oddenky a kořeny totiž sušením nabývají silného charakteristického „kozlíkového“ pachu a nasládlé, kořenovitě hořké chuti. Typický „kozlíkový pach“ působí bornylester kyseliny isovalerové, kyselina isovalerová či valerová.


Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Jirásek et al. 1986/ Kapesní atlas léčivých rostlin
obsah
kardamom

Kardamom
nenahraditelné koření

Kardamomy je obchodní a potravinářský název zralých, usušených, slámově žlutých a podélně pruhovaných trojpouzdrých tobolek a červenohnědých semen nebo jenom semen statné jednoděložné byliny kardamomovníku obecného (Elettaria cardamomum). Je to rostlina příbuzná zázvorovníku, dárci koření zázvoru. Pochází z vlhkých horských lesů jižní části Malabarského pobřeží v Přední Indii. Kardamomovník se pěstuje pro koření v různých oblastech tropů Starého světa a také na Antilách. Vůně kardamomů je velmi výrazná a zvláštní. Proto je nelze nahradit žádným jiným kořením. Mletých kardamomů se používá především při výrobě pravých perníků a marcipánů, dále v likérnictví a při přípravě některých zvláštních uzenin, především taliánů a salámů mortadello (boloňský salám). Semena kardamomů obsahují silně aromatickou kardamomovou silici. Kardamomové koření je také důležitou součástí směsi koření zvané „curry-powder“ nebo krátce curry. Je to prášková směs různých koření, převážně tropických, namíchaná podle zvláštních předpisů, často velmi starobylých. Běžně se jí používá v kuchyních jižní a jihovýchodní Asie.


úryvek z Jirásek & Procházka 1970 / Rostliny známé neznámé
obsah
Isatis tinctoria

Nepravé indigo

Již Plinius uvádí ve svých spisech, že výtažek borytu (Isatis tinctoria) je oblíben jako známé barvivo keltských a germánských kmenů používané při náboženských rituálech, ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Julius Caesar vypravuje ve svém spise o Gallské válce, že Britové nalíčení borytem, zvaným tehdy Vitrum, mívali velmi děsivé vzezření. Zvláště ve Francii, Lužici a Braniborsku, ale i u nás sloužila tato rostlina k barvení látek a přízí na zeleno a modro. Ve 13. století za vlády Rudolfa Habsburského bylo v Durinsku pobořeno přes 60 hradů loupeživých rytířů a na jejich rozvalinách se hojně toto rostlina vysazovala. Semena dávala vydatný olej, který má vlastnosti srovnatelné se lněným.

Zvláště v teplejších krajích však nalezla optimální podmínky v narušených stepních společenstvech, kde dosud roste zplaněle jako zbytek původní kultury. Jeho pěstování se v našich zemích udrželo do první poloviny 19. stolejí, kdy jej postupně vytlačilo pravé indigo.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
obsah
Campanula

Rostlinné
zvonky

Člověk velmi rád přirovnává různé výtvory přírody k předmětům denní potřeby, a podaří-li se mu takové trefné přirovnání, je mu pak i příroda bližší. Je tomu tak např. i s rostlinnými zvonky, kdy při pohledu na květy různých rostlin zvonkovitého typu, kývajících se v teplém letním vánku, si představujeme, jako by zvonily neslyšným hlasem.

Skutečnost, že květy většiny druhů zvonků jsou skloněny dolů, má svou výhodu, protože vnitřek květu, zejména pyl a nektar, jsou chráněny před nepohodou. Toto postavení zvonků má však vliv i na opylování, neboť touto polohou květu je k opylení předurčen hmyz, který může létat do květu odspodu. Jsou to převážně čmeláci a včely. Proto některé druhy zvonků, které mají v mládí květy vztyčené, stáčejí v době zralosti stopky tak, aby se květ obrátil dolů. Zajímavý je způsob jejich opylení. Kdybychom nahlédli do nerozvitého květu, zjistili bychom krátkou huňatou čnělku, která je jakoby sevřena tyčinkami, na jejichž bázi jsou žlázky vylučující nektar. Jak se květ vyvíjí, začnou se otevírat prašníky, které přiléhají na čnělku, a pyl, který se z nich sype, ulpí na chloupcích čnělky. Současně čnělka při svém růstu stírá pyl jako kartáčkem z pukajících prašníků. Když se pyl vypráší, tyčinky se stáhnou zpět. Zatím čnělka narůstá a květ je již dokonale otevřen. Přitom čnělka představuje ideální záchytný bod v květu, po němž může hmyz pohodlně šplhat až k žlázkám s nektarem; i různé chloupky na květu umožňují hmyzu, aby na něm snadno přistával. Jak hmyz proniká k nektaru, otírá se o čnělku, ze které buď setře pyl, nebo se na chloupcích zachytí pyl z jiného květu. Zatím však ještě nedošlo k opylení, ale k jeho přípravě. Teprve když je již všechen pyl z kartáčků čnělky setřen, rozpoltí se čnělka a objeví se spirálovitě zahnuté blizny, o něž se musí hmyz při vnikání do květu otřít, neboť blizny do něj uzavírají vchod. Teprve v tomto okamžiku dojde k opylení.

Proč to všechno, proč ty přípravy? Zvonek si tak zajišťuje opylení v každém případě. Kdyby k opylení nedošlo, pak se blizny ještě více rozevřou a ohnou zpět tak daleko, až se dotknou vlastní čnělky, na níž ulpěla zrnka cizího pylu, zachycená jejími kartáčky z hmyzího kožíšku.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Conium maculatum

Jed Sokratův

Smutně proslulou rostlinou je bolehlav plamatý (Conium maculatum). Je to dvouletá, dosti statná, až 2 m vysoká bylina, rostoucí nejčastěji u plotů, u starých zdí a v křovinách. Její 3krát zpeřené listy a bílý okolík květů jsou těžko k rozeznání od ostatních druhů této čeledi. Plody jsou nenápadné, drobnější než kmín, připomínají trochu semena petržele, jsou vejčitě okrouhlé, vlnovitě žebernaté a nemají příznačnou kmínovou ani petrželovou vůni. Naopak, celá rostlina páchne nepříjemně myšinou a má odpornou chuť. Poznáme ji podle hnědofialových skvrn na lodyze, u kořene hustších a červenavých.

Bolehlav obsahuje ve všech částech i v dužnatém, petrželi podobném kořeni prudký jed koniin, používaný ve starém Řecku k popravám. Ke zmírnění bolesti byla přidávána i šťáva z máku. Pohár jedu vypil i na smrt odsouzený slavný řecký filosof Sokrates, nepohodlný tehdejším politikům pro své názory. Jeho skonu byli přítomni jeho nejmilejší žáci, mezi nimi filosof Plato, který zapsal přesně postup otravy se všemi pocity, které Sokrates klidně sděloval. Po přechodné bolesti v útrobách nastává vzestupná obrna svalová a smrt nastane postižením životních center (dechu a činnosti srdeční) v prodloužené míše, při plném vědomí.


úryvek z Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
obsah
Passiflora caerulea

Kopřivačka

Kopřivy (Urtica), známý plevel rostoucí na vlhčích místech s dostatkem dusíku v půdě, měly už ve starověku význam jako léčivé rostliny i jako "špenátová" zelenina.

Kopřiva je rozšířena téměř po celém světě, kromě tropické Afriky a jižní Ameriky. Je to značně proměnlivá rostlina, některé poddruhy nemají žahavé chlupy.

Pro kuchyňské použití sbíráme nejmladší výhonky, sotva se objeví v dubnu a květnu, později mladé výhonky a listy. Používáme je buď tepelně upravené nebo alespoň spařené, neboť v kopřivových chloupcích je toxická látka, která se rozkládá v neškodné složky při 80 °C.

Kopřivové listy jsou nutričně cenné. Obsahují asi 4% bílkovin, tuky, sacharidy, celulózu, minerální látky (zvláště vápník, draslík, železo, fosfor nebo hořčík), dále třísloviny, organické kyseliny, flanonoidy, fytoncidy, acetylcholin, glukokininy (vyvolávají pokles obsahu cukru v krvi), dále vitamíny, karotenoidy, hodně chlorofylu, histamin aj.

Suroviny:

  • mísa kopřivových listů
  • 1 lžíce oleje
  • 2 lžíce mouky
  • 1 l vývaru (i z kostky)
  • sůl
  • pepř
  • smetana na vaření
  • strouhaný sýr
  • (50 g slaniny)

Z oleje a mouky připravíme jíšku. Přilijeme vývar, rozmícháme a povaříme. Přidáme omyté a pokrájené listy kopřivy, ještě 10 min. vaříme, pak přidáme smetanu a celé osolíme, opepříme. Podáváme posypané strouhaným sýrem. Pozn.: na začátku lze přidat i na kostičky nakrájenou a na oleji opečenou slaninu. Polévku můžeme ozdobit např. květy sedmikrásek.


úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
obsah
Passiflora caerulea

Tajemná mučenka

Květy mučenek již dávno dráždily lidskou fantazii. Není také divu, neboť jejich květ je skutečně podivný. Z tlustostěnné číšky je hvězdicově rozloženo pět kališních plátků, zbarvených jako koruna. Pak následuje pět plátků korunních a za nimi je věnec dlouhých brv, který je z hlediska morfologického pakorunkou. Uprostřed květu je pak sloupek, který nese pět tyčinek a pestík se třemi čnělkami, ukončenými paličkovitými bliznami. Tak je složen květ mučenky modré (Passiflora caerulea).

Podivná stavba květu zavdala příčinu k mnoha přirovnáním. Proto již v XVI. století jezuita Ferrari viděl v čnělkách s bliznami hřeby a tyčinky pak přirovnával k pěti ranám Kristovým. Semeník pak znamenal v jeho fantazii kalich hořkosti a pakorunka nebyla ničím jiným než trnovou korunou. Úponky, kterými mučenka šplhá po podložce, přirovnával k důtkám a jednotlivé plátky květu ke kopí, jímž byl probodnut Kristův bok.

Vzhledem k této nápadné podobnosti, symbolizující Kristovo utrpení, bývala mučenka s oblibou pěstována.

V tropech rostou mučenky planě a šplhají a ovíjejí se kolem stromů jako liány. Některé jihoamerické druhy nesou dokonce chutné a u domorodců oblíbené ovoce.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Allium ursinum

Pochoutka z medvědího česneku

Česnek medvědí (Allium ursinum) má silnější aroma než česnek domácí, také jeho zdravotní účinky jsou intenzívnější. V době květu jeho pach je mnohem silnější, takže prozrazuje na dálku místo výskytu.

Roste v celé Evropě i severní Asii od nížin až po subalpinské pásmo v humózní, vlhčí půdě listnatých lesů a lužních hájů. Oblíben je na Sibiři.

Sbíráme nať i cibule, prakticky celou rostlinu. Nať i cibuli musíme použít pouze čerstvou, neboť sušením ztrácí své účinky. Nať trháme před obdobím rozkvětu, tj. v měsících dubnu a květnu, cibule na podzim. Čerstvá nať je na jaře zdravé koření do mnoha pokrmů – salátů, dušené zeleniny, luštěnin, polévek, omáček, nádivek, do sekaných mas, k rybám, drůbežímu i ostatnímu masu, do tvarohových pomazánek a bylinkového másla, majonéz apod. Množství volíme individuálně, má výrazný silný česnekový pach.

Hlavní obsahové látky tvoří silice se sirnými sloučeninami, fytoncidy, vitamín C, v listech karotén, vitamín B1, PP.

Okurkový salát s česnekem medvědím
1 okurka (nastrouhat)
několik listů česneku medvědího (na jemnou nakrájet)
několik máty peprné (na jemno nakrájet)
bílý jogurt
1 lžíce citrónové šťávy
špetka soli a pepř

úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
obsah
Anthemis tinctoria

O rostlinných barvivech

Moderní svět zaplavilo množství syntetických barev, které upoutávají svým jasem a leskem. Přitom se však téměř úplně zapomnělo, že ještě v nedávné minulosti byli lidé odkázáni výhradně na přírodní, většinou rostlinná barviva, která tisíce let hrála nezastupitelnou úlohu při barvení textílií, papíru, potravin i přípravě líčidel a barev. Mnohé národy v rozvojových zemích používají přírodní barviva získaná z rostlin dodnes.

Barvířské rostliny byly po léčivkách jedněmi z nejznámějších a prostými lidmi dobře poznávaných druhů, protože jim poskytovaly tehdy nenahraditelnou surovinu. Často se jednalo současně také o léčivé či technicky využitelné rostliny.

O tom, jak byly některé rostliny všeobecně známy a ceněny jako přírodní barviva, svědčí i to, že řada z nich má ve svém současném druhovém názvu označení „barvířský“: např. alkana barvířská (Alkanna tinctoria), rmen barvířský (Anthemis tinctoria), mařinka barvířská, mořena barvířská, boryt barvířský (Isatis tinctoria), světlice barvířská (Carthamus tinctorius), kručinka barvířská (Genista tinctoria) nebo srpice barvířská (Serratula tinctoria).

Velká část údajů o barvířském umění byla tajemstvím barvířských cechů nebo se tradovala jen ústně mezi lidem a vytratila se brzy po objevu prvního uměle vyrobeného barviva v roce 1856 – levandulové barvy připravené z kamenouhelného dehtu. Poslední souborné prameny uceleně informující o možnostech barvení rostlinami pocházejí právě od botaniků poloviny 19. století.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
obsah
Galanthus nivalis

Salát z ptačince-žabince

Ptačinec prostřední (Stellaria media), jeden z drobných, ale značně rozšířených a nejúpornějších plevelů, který velmi rychle roste, doprovází člověka na zahradách, v zelinářských kulturách. A přesto je možno z něj připravit chutný jarní salát.

Jedlou částí je mladá křehká nať s listy, vhodná na salát i do polévek, nádivek, pomazánek, do špenátu apod. Je zdrojem vitamínu C a je to i léčivá rostlina. Obsahuje karotenoidy, glykosidy, slizy, třísloviny, saponiny a další látky. Odedávna se v lidovém léčitelství využívala jako posilující prostředek pro rekonsvalescenty, při tuberkulóze. Přikládala se také zevně na rány, ekzémy, při artritidě a při nečisté pleti. Využívá se i jako krmivo pro dobytek, podporuje laktaci u krav. Mladé výhonky můžeme sbírat prakticky po celý rok, i v mírné zimě. Mají příjemnou, lehce nahořklou chuť. Odvar léčí zácpu. V masti se aplikuje na lupenku a ekzémy.


úryvek z Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody
obsah
Galanthus nivalis

Pověst o sněžence

Mezi lidmi kdysi kolovala taková pověst: Když Bůh stvořil trávu i květiny a dal všem krásné barvy, připravil si pro ně i peřinu, sníh – ale řekl mu, aby si barvu našel sám. Obrátil se tedy sníh k trávě a požádal o zelenou, růži požádal o červenou a pak ještě škemral u fialky a u slunečnice. Chtěl totiž, aby hrál všemi barvami. Všechny květiny se mu ale vysmály a nedaly mu ani ždibínek ze svých barev. Sedl si ke sněžence a stěžoval si, že dopadne jako vítr, který nikdo nemá rád proto, že není vidět. To ovšem útlocitná sněženka nevydržela a povídá: Jestli se ti líbí můj plášť, tak si ho vezmi...Sníh tak učinil a od těch dob má bílou barvu. Zanevřel ale na ostatní květiny, zato sněžence nikdy neublížil

Tak zachytil starou falckou pověst Oskar Smrž v knížce Dějiny růží a květin.


úryvek z Větvička 2008 / Herbář pod polštář
obsah
kolénka trav

Kolénka trav zázrak rostlinné techniky

Podíváme-li se na travní stéblo, uvědomíme si, že z hlediska technického nemá na světě obdoby. Až donedávna byla architektonickým divem Eiffelova věž v Paříži. Dnes sice stojí ještě vyšší televizní věže, avšak poměr výšky a šířky jejich základny se zdaleka nerovná travnímu stéblu. Každé z nich je přibližně 500krát vyšší než širší. To znamená pro zmíněnou Eiffelovu věž, že při 300 metrové výšce by měla mít základnu jen 600 cm širokou.

U stébla však musíme obdivovat i jeho pružnost a sílu, neboť nese na konci to nejtěžší zařízení – klas. Stéblo je skutečně přírodou jedinečně vykonstruované. Je duté, kulaté, přerušené kolénky a po celé délce je vyztužené zpevňujícími pletivy v podobě I nebo T – tedy stejný průřez, jaký mají železné nosníky.

Traviny jsou dobře vyzbrojeny proti nepříznivým vlivům okolí – proti okusu, řezání nebo zašlápnutí. Podzemní část trav slouží k rychlému rozmnožování. Mimoto zmíněná kolénka, rozdělující stéblo na několik dílů, mají tu výhodu, že při sešlápnutí trávy počne kolénko ihned růst na spodní straně, čímž se stéblo opět narovná. Kolénka se totiž skládají z vnitřní části, zajišťující růst stébla, přes kterou je navlečena ztlustlá část, která jednak z vnitřní část chrání, jednak drží stéblo kolmo.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Viscum album

Jmelí nejen symbol plodnosti

Jmelí (Viscum album) hraje významnou roli ve starých pověstech a pohádkách. Zvláště keltské kmeny ho uctívaly jako rostlinu, která odvrací démony. Z toho pramení zvyk věšet vánoční kytičku u nás, v Anglii i v jiných zemích. Jmelí je však také rostlinou, která již od starověku symbolizuje plodnost. Např. Druidové uctívali jmelí rostoucí na dubech jako genitálie Thora, boha bouře. Zvyk políbit se pod ním je jen slabou ozvěnou pohanské doby...Protože roste v korunách stromů, znamenalo také „povznáším se nade všechno“.

Odborné jméno Viscum pochází z latiny a v překladu znamená lepidlo. Jedovaté plody, bílé bobule obsahující viscitoxin, jsou totiž po rozmáčknutí lepivé. Ve středověky byly proto používány k výrobě lepu na lapání ptáků. Tyto plody požírají rádi např. drozdi – semena projdou jejich zažívacím ustrojím a nestrávena jsou pak rozšiřována s trusem.


úryvky z Saundersová & Daviesová 2013 / Romantická řeč květin, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete?, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin
obsah
Euphorbia pulcherrima

Vánoční hvězda

Ke konci roku jsou květinové prodejny naplněny poinzéciemi, které jsou známé také pod jménem „vánoční hvězda“. Tato rostlina z Mexika má květy, kterých si sotva všimnete, ale velkou okrasnou hodnotu jí dodávají listeny na vrcholu stonků. Podle odrůdy jsou listeny červené, růžové, lososové, smetanově bílé nebo někdy i dvoubarevné. Z této ozdoby se můžete těšit mnoho týdnů, pokud budete rostlinu pravidelně zalévat odstátou vodou a budete ji přihnojovat. Poinzécie nesnáší chladno a průvan. Proto nikdy nekupujte rostlinu, která stála při chladném počasí venku a koupenou rostlinu doneste domů vždy řádně zabalenou. Aby poinzécii neopadávaly listy a listeny následkem suchého vzduchu, umístěte ji například na vrstvu mokrých kaménků. Přestřikování není vhodné, podpořili byste tím plísňové onemocnění.

Jestliže chcete poinzécii po odkvětu dále pěstovat, seřízněte její stonky po opadu listů nejméně zpoloviny a kratší dobu udržujte rostlinu poměrně suše a chladněji. Aby vykvetla, nesmí na ni od začátku října do vybarvení listenů působit umělé osvětlení. Rostlina nemá tak kompaktní stavbu jako rostliny ze skleníků, které mají kratší stonky po ošetření prostředky pro regulaci růstu.


úryvek z Vermeulen 1995 / Encyklopedie pokojových rostlin
obsah

O burácích

Burské oříšky nepatří vlastně vůbec mezi oříšky, jako třeba oříšek lískový. Jsou to nepukavé lusky. Mateřská rostlina arašídů je podzemnice olejná (Arachis hypogaea) z čeledi bobovitých. Plody podzemnice jsou válcovité, podle počtu semen slabě zaškrcované, s kožovitým a síťnatě prolamovaným oplodím. Dozrávají jedině pod povrchem země, což je mezi rostlinami zvláštností. Opylení a oplození vajíček se ovšem odehrává na rostlině venku. Mladé plody se pak zavrtávají do půdy šroubovitým stáčením dále rostoucí stopky semeníku. Semeno je obaleno hnědou blankou osemení, která se s upraženého oříšku sloupne. Podzemnice ojejná je prastará kulturní rostlina suchých oblastí Jižní Ameriky. Za výchozí typ se považují plané brazilské druhy Arachis prostrata nebo Arachis sylvestris.

Burské oříšky získaly tento název náhodně, a to po Búrech, potomcích prvních holandských osadníků v jižní Africe, kteří se tam počátkem minulého století utkali s Angličany v takzvané burské válce. Tehdy se plody podzemnice začaly ve větší míře dovážet ze zámoří do Evropy.

Jejich sklizeň v americkém státě Georgia vám přiblíží krátké video (v angličtině).


úryvek z Jirásek & Procházka 1970 / Rostliny známé, neznámé
obsah
Digitalis

Vílí rukavičky aneb o náprstníku

K lidovým názvům náprstníků patří vílí rukavičky (víly nosily květy jako rukavice), vílí kloboučky, vílí spodničky či rukavičky čarodějnic, zatímco ve Francii jsou známé jako grant de Notre Dame (rukavičky naší Paní). Nejběžnější barvou je růžovofialová, ale v živých plotech lze často vidět také bílé květy. Náprstník v zahradě prý odháněl zlé síly, ale uvnitř domu přinášel smůlu.

Odborný název Digitalis pochází z tvaru květu, který připomíná prsty rukavic (prst – lat. digitus), zatímco jeho staré anglické jméno, foxglove, je zkomoleno z folk’s glove čili rukavičky (kouzelného) národa. Věřilo se, že víly se často ukrývají ve zvonkovitých květech, které pak stutečně zvoní. Pověsti vyprávějí, že si je lišky dávaly na tlapy, aby je nikdo neslyšel, jak se plíží ke kořisti nebo do kurníku.

V Číně a Japonsku se liškám připisuje schopnost proměnit se v člověka. V legendách se praví, že lidé zabíjeli lišky kvůli jejich huňatým ocasům, které jim pak sloužily jako talisman proti zlým duchům. Lišky proto poprosily o pomoc Boha – a ten vysadil na pole náprstník, aby pokaždé, když se budou blížit lovci, zazvonil.


úryvek z Saudersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin
obsah
heterofylie

Heterofylie aneb o listových „módních návrhářích“

V souvislosti s listy je zajímavým jevem heterofylie (různolistost). Jedná se o situaci, kdy jeden jedinec rostliny produkuje dva nebo více typů listů. Různolistost je známa např. u lakušníku vodního (Batrachium aquatile) nebo lakušníku štítnatého (Batrachium peltatum), jehož podvodní listy jsou nitkovité, aby nebyly poničeny proudem vody. Naopak listy umístěné nad vodní hladinou jsou širší, se zřetelnou čepelí, aby mohly efektivně zachycovat energii slunečního záření a provozovat fotosyntézu. Pozoruhodné je, jakým způsobem je toto odlišné utváření regulováno na molekulární úrovni. Jedná se o aktivitu dvou fytohormonů, ethylnu a kyseliny abscisové.

Představme si nyní tyto fytohormony jako dva módní návrháře. Podle toho, který z nich získá větší vliv, bude na dané části rostliny vznikat jeden nebo druhý „módní styl“ tvaru listu. Ethylen je plyn, tudíž se snadno šíří vzduchem, zato ve vodě je téměř nerozpustný. Z listu ponořeného ve vodě proto nemůže pokožkou unikat, jeho přítomnost tak převáží nad působením kyseliny abscisové a nastartuje se formování nitkovitých listů. Naopak na vzduchu ethylen z listu uniká. Jelikož plynné prostředí umožňuje jeho šíření, rostlina ho v listech neudrží. Listová móda se tak bude řídit podle kyseliny abscisové, protože její konkurent „z boje unikl“, tedy nebyl v listu v době jeho formování přítomen.


úryvek z Fíla et al. 2011 / Tvary v živé přírodě
obsah
zuby listu

Proč mají listy zubatý okraj

Jistě jste si povšimli, že okraje některých listů jsou zoubkované. Zoubky na okraji čepele vznikají díky zpomalení růstu v místech, kde se zoubek zanořuje směrem do čepele. Zoubky zvyšují intenzitu výměny plynů mezi vnitřkem listu a vnějším prostředím, protože se díky nim zvětšuje povrch listu. Navíc napomáhají ochlazování listu větrem – zoubky totiž podporují proudění vzduchu nad listem. Intenzita proudění je zvýšena tím, že zoubky narušují tzv. hraniční vrstvu, tedy blok vzduchu, který zůstává při mírnějším proudění vzduchu nehybně „položen“ na listu. Daleko hůře se totiž narušuje vzduchový blok s celistvou stěnou. Snažší je narušení u zoubkovaného listu, protože lze začít s narušováním od každé „komůrky“ mezi zoubky. To u celistvé „stěny“ vzduchového bloku nejde a bylo by potřeba větší sílu na její „rozbití“.


úryvek z Fíla et al. 2011 / Tvary v živé přírodě
obsah
barvy podzimu

Barvy podzimu

Nádherně zbarvené podzimní listí je úchvatnou podívanou nejen pro milovníky přírody. Víte však, čím je vlastně způsobeno?

Ukončení vegetační periody způsobuje v pletivech listů mnoha dřevin degenerativní změny, po kterých nastane jejich přirozený odpad a nekróza buněk. Před opadem listů jsou však všechny asimiláty odvedeny do kmene a kořenů, chlorofyl se postupně rozloží a v listech začne převažovat žlutá až červená barva ostatních barviv. Žloutnutí počíná nejdříve u nejstarších listů, nejdále od vodivých pletiv. Zčervenání listů anthokyany je podporováno slunečnými dny, kdy stále ještě probíhá fotosyntéza, a chladnými nočními periodami, kdy se v listech soustřeďují třísloviny a různé kyseliny. Hnědnutí listů je podmíněno tvorbou hnědých buněk a srážením buněčného obsahu.


úryvek z Tichý & Tichá 1997 / Barvy z rostlin
obsah
Euonymus europaeus

Kvadrátky či panáčkovy čepičky

Na podzim zcela jistě neujde pozornosti keř s barevnými a opravdu dekorativními plody – brslen (Euonymus). To, co nás na první pohled zaujme, jsou sytě růžové tobolky se čtyřmi pouzdry. Tvar tobolek připomíná barety katolických kněží, odtud také pochází české lidové jméno „kvadrátky“ či „panáčkovy čepičky“. Při dozrání se tobolky otvírají a semena obalená oranžovým míškem z nich visí na tenounkých poutkách. Zatímco brslen evropský (Euonymus europaea) má semena bílá, zcela obalená oranžovým míškem, brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) je má černá a míškem jsou obalena pouze částečně. Tato nápadná a pěkná plodenství přetrvávají až do zimy.

Brslenové dřevo je všestranně užitečné. Je žlutavé barvy, husté a tvrdé. Používalo se k výrobě nářadí, v řezbářství do intarzií, vyráběly se z něho troubele k dýmkám, pletací jehlice či vřetena – tomu odpovídá i německé lidové jméno „vřetenový strom“. Kuriozitou je, že bylo téměř monopolní surovinou k výrobě párátek na zuby (zvláště v jižní a střední Evropě) a vyráběly se z něj kolíčky do bot (floky) a malířské uhly. Za zmínku stojí také to, že kůra kořenů obsahuje kaučukovou šťávu. A proto byly podniknuty pokusy s plantážnickým pěstováním.

Celá rostlina je však jedovatá, zvláště plody. Metabolity jsou alkaloidy a kardioaktivní glykosity. Požití tobolek může vést ke značným potížím srdce a krevního oběhu, k silným průjmům a horečkám. Za smrtelnou dávku pro dospělého člověka se považuje asi 30 tobolek.


úryvky z Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete?, Kremer 2001 / Jedovaté rostliny v domě, v zahradě a v přírodě, Úradníček, Maděra a kol. 2001 / Dřeviny České republiky, Větvička & Matoušková 2001 / Stromy a keře, Hendrych 1977 / Systém a evoluce vyšších rostlin, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny, Novák 1943 / Rostlinopis, systematická botanika, díl druhý
obsah
Colchicum autumnale

Smrtící krása ocún jesenní

Na podzim na louce jako kouzlem vyrazily ze země půvabné růžové, křehké květy ocúnu jesenního (Colchicum autumnale), „naháčky“. Listy jsou již dávno pryč, jestliže nebyly odstraněny, zašly samy. Teď vyrostly jen dlouhé trubkovité květy. Po opylení květ vadne a přes zimu rostlina zdánlivě odpočívá. Ve skutečnosti však vývoj květu pokračuje až do jara. Teprve tehdy se na nové podzemní hlízce objeví nový obnovovací pupen, ze kterého vznikne lodyha s listy, které konečně nad povrch vynesou plod - tobolku s černými semínky.

Jedná se o rostlinu prudce jedovatou, kde nejvíce alkaloidů obsahují semena. Jedovaté jsou však také hlízy nebo květy. Ty obsahují vysoce toxické tropolonové alkaloidy (kolchicin, demekolcin, kolchikosid, kolchicein a 20 dalších). Kolchicin je mitózní a kapilární jed a otravy způsobené touto látkou jsou těžké a zákeřné hlavně proto, že příznaky (bolesti a pálení v ústech a v hrdle, asi po dvou hodinách pak nevolnost, zvracení a silné koliky, nakonec pokles krevního tlaku, ochrnutí a smrt zastavením dechu) se dostaví až za několik hodin. Jedovatá, může být i voda, ve které stála kytička ocúnů.

Protože je kolchicin jeden z nejprudších smrtelných jedů, je používání drogy z této rostliny v medicíně postupně nahrazováno vhodnějšími účinnými látkami. Přesto i současný trh s léčivy nabízí přípravky s obsahem tohoto alkaloidu. Droga se však v žádném případě nehodí jako prostředek lidové medicíny.


úryvky z Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Jahodář 2010 / Léčivé rostliny v současné medicíně, Kremer 2001 / Jedovaté rostliny v domě, v zahradě a v přírodě, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
obsah
Carlina acaulis

Meteorologický bodlák či indiánský kedluben

Na suchých loukách, pastvinách či mezích, v přízemní růžici ostnitých, bodlákovitých listů, vyrůstá velký úbor, biologický květ – květenství pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis). Lidově se jí říká také púpava, nunuška, zaječí řepka, divoký artyčok či indiánský kedluben.

Vědecké jméno Carlina, je podle některých údajů odvozeno od jména císaře Karla Velikého, který prý znal její léčivou moc, nebo bylo zkomoleno z italského cardina, což znamená bodlák.

Na této dekorativní rostlině jsou zajímavé její bílé zákrovní listeny. Jsou totiž hygroskopické, a proto se za vlhka, tj. např. za deště nebo navečer, naklánějí přes květenství k sobě, aby mu předčasně nevyklíčila semínka (nažky). V Německu proto lidová mluva rostlinu pojmenovala jako bodlák, jenž ukazuje počasí (Wetterdistel).

U pupavy je po odstranění zákrovu a kvítků jedlé lůžko úboru, které se sbírá na počátku rozkvětu. Chuťově připomíná kedluben. Je možno ho pojídat syrové nebo vařené. Vzhledem k tomu, že pupavy ubývá, sbíráme jedlá lůžka jen na místech, kde se vyskytuje hojně. V každém případě je odřezáváme opatrně, abychom nepoškodili kořen v zemi. Lůžka pupavy pojídáme jen v malém množství (šetříme ji).

Kdysi se pupava používala jako prostředek pro kysání mléka, což vyvolává přítomnost enzymů. Staří lékaři ve střední Evropě si pupavu cenili jako léčivou rostlinu, která se pěstovala ve všech klášterních zahradách. Užívanou částí byl kořen (Radix carlinae), obsahující silici s hlavní složkou karlinaoxidem s antibakteriálním účinkem a karlinemem, dále třísloviny, pryskyřice a inulin. Používala se např. jako prostředek při zánětech močových cest, zevně pak při ekzémech, proti plísním a jiným kožním chorobám.


Větvička 2008 / Herbář pod polštář, Rystonová 2007 / Průvodce lidovými názvy rostlin, Lánská & Žilák 2006 / Jedlé rostliny z přírody, Henschel 2004 / Plané rostliny k jídlu, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství
obsah
Myosotis palustris

Nezapomeň na mne aneb o pomněnce








Tiše, jedna za druhou, na nekonečných nebeských loukách, rozkvétají nádherné hvězdičky, pomněnky andělů.

Henry Wadsworth Longfellow

Pomněnka je jedna z oblíbených rostlin květomluvy. Symbolizuje věrnost, vytrvalou pravou lásku, vzpomínky a říká také přímo nezapomeň na mne, v angličtině zní její jméno doslova forget-me-not.

V patnáctém století lidé předpokládali, že na ty, kteří nosí tuto květinu, jejich milenci a milenky nezapomenou. Často je nosily dámy jako znamení trvalé lásky.

K pomněnkám se také vážou některé legendy. V německé legendě se například vypráví, že když Bůh pojmenoval všechny rostliny, jedna vykřikla: „Nezapomeň na mne, Pane!”. A Bůh odpověděl: „Toto budiž tvoje jméno“.

Odborné jméno Myosotis je však odvozeno z řeckého myos = myš a ótos = ucho. To kvůli podobnosti korunních cípů s myšíma ušima.


úryvky z Saundersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin, Šmíd 2002 / Průvodce odbornými názvy rostlin
obsah
Ambrosia artemisiifolia

Ambrózie budoucí hrozba nejen pro alergiky?

Pylovou agresivitou patří ambrózie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia) mezi významné pozdně letní až podzimní druhy s poměrně velkou produkcí pylu, který se větrem šíří i na velké vzdálenosti. Nejvíce pylu se uvolňuje časně zrána. Ačkoli u nás ambrózie zatím není extrémně nebezpečná vzhledem k omezenému rozšíření na našem území, v budoucnu se předpokládá se její šíření především z jihu. V současné době se její zvýšené nebezpečí uvádí v některých oblastech Polabí.

Tento druh pochází ze Severní Ameriky a na území našeho státu byla zaznamenána v roce 1883, když sem byla zavlečena s osivem jetelovin. Hodně se k nám dostávala až ve druhé polovině 20. století, a to nejenom z Ameriky (se sójovými boby, obilím aj.), ale i z Východu (s obilím, železnou rudou atd.). Zdomácněla hlavně v Polabí a na jižní Moravě, typickými místy výskytu jsou nádraží, kolejiště, překladiště a okolí skladů, ale roste i na rumištích, kompostech a na polích. Kromě alergenního aspektu je u nás také potenciálním plevelem polních a zahradních kultur, patří mezi karanténní plevele.

Informace o dalších alergenních rostlinách včetně pylového kalendáře naleznete na webových stránkách Pyly.cz.


úryvek z Novák & Nováková 2010 / Alergenní rostliny
obsah

Lék na lásku aneb o lékořici

Lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra) je vytrvalá bylina z čeledi bobovitých (Fabaceae), jejíž domovinou je oblast Středomoří. Kořen lékořice (Radix liquiritiae) je znám pod vžitým názvem „sladké dřevo“. Z jejich výtažku (tzv. lékořiny) se po zahuštění vyrábí pochoutka zvaná pendrek, jež se dá konzumovat samostatně nebo se přidává do bonbónů a jiných laskomin.

Slovo pendrek pochází z německého Bärendreck, Bärenzucker. Ještě před sto lety byl však znám pod jménem černý cukr, líznice nebo lékořice a dodával se do obchodů v podobě známých válcových tyčinek obalených listy vavřínu. Občas se do něj přidávala mouka, švestková povidla a podobně. Pendrekové bonbóny nemusejí být vždy sladké. V některých zemích, např. v Norsku, je dokonce možné zakoupit i pendreky slané. Tato pochoutka s mírným čpavkovým nádechem, je však spíše pro otrlé.

V Číně může být lékořice přidávána do kořenící směsi koření pěti vůní (five spice powder), která se hojně užívá v sečuánské kuchyni pro přípravu masa i zeleniny. Extrakty z lékořice slouží též k aromatizování tabákových výrobků a černého piva. Sladkou substancí v kořenech lékořice není sacharóza nýbrž glycyrrhizin, látka vhodná pro diabetiky. Udává se, že je dokonce 50krát sladší než třtinový cukr. Kromě toho obsahuje i další látky, jako jsou např. flavonoidy, kumariny, sacharidy, cukerné alkoholy aj. Od pradávna se kořene lékořice užívá v lékařství – neobvykle silné postavení má kupříkladu v tradiční čínské medicíně.

U nás se vyskytuje jako pozůstatek dřívější kultury. Tato stará kulturní rostlina se pěstovala od 16. století vzácně v Čechách, hojně na jižní Moravě, kde byly rozsáhlé kultury až do druhé poloviny 19. století., a to zejména v okolí Hustopečí (Pouzdřany, Popice, Strachotín) a Bzence. Na jižní Moravě (vzláště v okolí Hustopečí a Pouzdřan) se dosud místy vyskytuje.


úryvky z Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Lorencová 2007 / Koření známé i neznámé, Slavík 1995-2000 / Květena ČR díl 4., Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Dlouhý 1902 / Léčivé rostliny
obsah
Sambucus nigra

Jak vyrobit chutný bezinkový likér?

Suroviny:

  • litr zralých bezinek
  • 0,5 kg cukru
  • vanilinový cukr
  • trochu citronové šťávy
  • hřebíček
  • 1 l rumu

Litr omytých bezinek vaříme asi hodinu ve dvou litrech vody. Šťávu necháme vychladnout, přecedíme přes plátno a přidáme 1 kg krystalového cukr, vanilinový cukru, několik hřebíčků a citronovou šťávu. Znovu krátce povaříme a přidáme litr rumu. Zazátkujeme a uložíme v chladnu. Pozn.: Podle potřeby lze přidat méně cukru, více rumu atd.


Recept převzat z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice
obsah
Salvia pratensis

Tyčinky jako páka vychytávka v květu šalvěje

Zajímavým opylovacím zařízením je vybavena šalvěj, známá rostlina lidového lékařství. Její obliba pro lékařské účely se traduje už od středověku, kdy Karel Veliký nařídil pěstovat ji ve svých zahradách. Tyčinky šalvěje jsou přirostlé ke koruně nikoliv svými dolními konci, ale asi v jedné šestině délky odspodu. Tím tvoří jakousi páku s krátkým spodním a dlouhým horním ramenem. Krátké rameno je kromě toho opatřeno zvláštními destičkovitými výrůstky, které vlastně mají dvojí funkci. Působí jednak jako závaží, které vyvažuje delší rameno, jednak zvětšují nárazovou plochu kratšího ramene. Toto závaží je přesně proti otvoru do květu. Za normálních okolností jsou tyčinky v horním pysku přitisknuté k jeho vnitřní straně. Když přiletí hmyz, strčí hlavu dovnitř květu, narazí na destičky a tlačí je dozadu, aby mohl proniknout k nektaru. Tento pohyb krátkého ramene páky se přenáší na delší rameno, až tyčinka konečně udeří čmeláka do zad a popráší ho pylem. V této době je čnělka ještě přitisnutá k vnitřní stěně pysku. Teprve když se pyl vypráší, ohýbá se čnělka dolů a rozevírá se na dvě blizny, které stojí před vchodem do květu, takže hmyz při vnikání dovnitř se musí zády poprášenými pylem z jiného květu otřít o konec blizen a tak je opylit. Toto zařízení mohou uvést do chodu jen čmeláci.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin
obsah
Datura stramonium

Čarodějná bylina - durman

Hlavně v nížinách najdeme na rumištích a pustých místech přitěhovalce, statnou bylinu, která nás ihned zaujme svou podivnou krásou – durman. Má silnou lodyhu, velké malebné listy, větší bílé trubkovité květy a zvláštní ostnité plody, tobolky. Původní areál lze těžko zjistit – dnes se předpokládá, že se rozkládal pouze na Novém světě, a to v jižní a jihovýchodní části Severní Ameriky a druhotně pak v mírných až tropických pásech Eurasie, Austrálie, Severní a Jižní Ameriky. K nám se dostal pravděpodobně z Pyrenejského poloostrova snad s kočovnými cikány v souvislosti s magií.

Účinnými látkami jsou alkaloidy, hlavně hyoscyamin, popřípadě atropin a skopolamin. Lékopisnou surovinou je list (Stramonii folium) sbíraný v době květu rostliny. Použití v lékařství a pro farmaceutický průmysl je ale dnes již minulostí, dříve se však používal např. při chronické astmoidní bronchitidě a při astmatu ve formě cigaret nebo k nakuřování. Konští handlíři prý kdysi dávali nemocným koním před prodejem požít durmanových listů, aby zastřeli jejich dušnost.

Jed durmanu má účinky podobné jako jed rulíku, t.j. velké dávky vyvolávají pocit sucha v ústech, pak stavy silné podrážděnosti a hluboký spánek nakrotického rázu, který končí smrtí ochrnutím dýchacího ústrojí. Vyvolává také stavy vzrušení až zuřivosti. Durman se připojil k řadě bylin, které byly ve středověku pro svůj podivný, tehdy nepochopitelný účinek na nervovou soustavu považovány za čarodějné (rulík, blín, šalamounek, aj.). V poslední době se stává předmětem zájmu experimentujících toxikomanů.


Jahodář 2011 / Farmakobotanika, Slavík et al. 2000 / Květena České republiky 6, Korbelář 1981 / Naše rostliny v lékařství, Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny
obsah
Helianthus annuus

Romantická řeč květin

S květinami se odedávna pojí symbolické významy – v náboženství, v heraldice, malířství, literatuře i v každodenním životě. Na prvních obrazech Panny Marie se jako symbol její čistoty objevily kosatce a lilie. Z řecké mytologie vychází souvislost narcisů s egoismem a hyacintu se smutkem. Významy květin prostupují folklórem, Biblí i Shakespearovým dílem. V 15. století během tzv. války růží posloužily červené a bílé růže jako symbol bojujícím Angličanům, zatímco ve středověku se zahrady zakládaly proto, aby promlouvaly symbolikou květin – tento zvyk se dodržoval i v období renesance a v církevním umění.

Na počátku 18. století pronikla Lady Wortley Montagueová, manželka britského velvyslance v Konstantinopoli, do sultánova harému a odhalila tureckou tajnou řeč květin. Dlouhou dobu se krásnými květy romanticky vyjadřovaly city pouze na Východě, ale později si tyto tajné vzkazy začali posílat přátelé a zamilovaní také v západní části světa – zejména květiny, ale rovněž trávy, byliny, větvičky stromů a ovoce. Z květomluvy, latinsky zvané lingua flora se stal komplexní jazyk.

Každá květina měla konkrétní význam, a to podle druhu, barvy a místa. Květiny na klopě, voničky a kytice vysílaly jasné signály. Člověk jimi mohl projevit přízeň, odmítnout nápadníka, vyjádřit obdiv, přátelství, smutek nebo zklamání. Bylo tak možné sdělit sebemenší emoci, kterou dávalo najevo přesné umístění. Konkrétní význam měl také úhel květiny – ať už byla ve vlasech, na klopě či živůtku. Kytice se stužkou ovinutou doleva prozrazovala něco o dárci, zatímco stužka obtočená doprava znamenala, že se význam květin vztahuje na příjemce. Obráceně umístěný stonek značil opačný význam. Odstraněním trnů člověk říkal „Vše, v co můžeme doufat“, otrhané lístky znamenaly „Vše, čeho se můžeme bát“.


úryvek z Saundersová & Daviesová 2012 / Romantická řeč květin
obsah
Citrulus lanatus

O vodním melounu

Známý chutný vodní meloun (Citrullus lanatus) vznikl v aridních oblastech jihozápadní Afriky a postupně bylo z něj bylo vyšlechtěno mnoho velkoplodých odrůd, které se pěstují všude v tropech, subtropech i teplých oblastech mírného pásu.

To, co se konzumuje, je zpravidla kulovitá, někdy oválná, krátce válcoviná, nebo i hruškovitá bobule s tmavě zeleným oplodím a červenou, žlutou nebo bílou šťavnatou dužninou. Plochá, černá, olejnatá semena jsou uložena v dužnině, která obsahuje v průměru 0,5 % bílkovin, 0,2 % tuku, 6,4 % sacharidů, 1 % vlákniny, 0,5 % minerálních látek a vitamin C (7 mg/100 g). Pojídá se nejčastěji v čerstvém stavu, někde se zpracovává na med nebo se i suší. Africké formy melounu se často jí vařené.


úryvek z Valíček et al. 2002 / Užitkové rostliny tropů a subtropů
obsah
Orchidaceae

Z čeho se vyrábí salep

Od antických dob se sušené hlízy orchidejí (především vstavačů, tořičů, ale i pětiprstek, vemeníků, prstnatců a švihlíků) dostávaly na trh jako salep (z arabského slabab). Poskytovaly legendární drogu „Tubera salep“, jejíž skutečné účinky (například stavicí při dětských průjmech či katarech nebo výživné u rekonvalescentů) byly zastiňovány vlastnostmi založenými na pověrách. Pro podobnost kořenových hlíz s varlaty – nikoliv skutečný účinek – byl salep používán jako afrodiziakum. Strohá mluva chemie však praví: 48 % slizu, 27 % škrobu, 15 % bílkovin a jedno procento glycidů; vhodné jako dietetikum. A lékařský slovník nás dále poučí: dietetikum, dietetický = odpovídající předpisům o správné výživě. To snad už dávno pochopili staří zemědělci ve východních Čechách, kteří, místo aby hledali v sušených orchideových hlízách záchranu svých představ o vlastních mužských kvalitách, přidávali salep „kravám do krmiva před otelením“. Nás může jen mrzet, že obstarávání salepu padlo v minulosti za oběť jistě nejedno bohaté naleziště jak mediteránních tak středoevropských orchidejí.


úryvek z Procházka & Velísek 1983 / Orchideje naší přírody zobrazit v galerii
obsah
Aconitum plicatum

Rostlinný arzenik

Jednou z našich nejjedovatějších rostlin se zajímavými, temně modrými květy je oměj šalamounek (Aconitum plicatum), již Pliniem zvaný „rostlinný arzenik“. Obsahuje totiž diterpenový alkaloid akonitin, který je jeden z nejprudších a nejrychleji působících známých jedů. Dětské otravy, a to těžké, byly popsány po sání květů. Jed působí zvláštní pocit mravenčení zprvu v ústní dutině, později i vzdáleně, hlavně v dolních končetinách, zároveň s pocitem necitlivosti, což vede ke stavu úzkosti. Zakročit je nutno velmi rychle. Šalamounek má své dějiny – byl jednou ze součástí čarodějných mastí, součástí velmi nebezpečnou. Také byl využíván v lidovém travičství. Přesto se v menším množství používal jako léčivka (hlízy). Pouze však na lékařský předpis. Podobně jako šalamounek působí i jiné druhy planě rostoucích omějů.


Lautererová 1962 / Nebezpečné rostliny, Korbelář & Krejča 1981 / Naše rostliny v lékařství, Jahodář 2011 / Farmakobotanika zobrazit v galerii
obsah

Rostlina schopná samovznícení

Třemdava bílá (Dictamnus albus) obsahuje po citrónu voníci silici, která se v horkých dnech odpařuje tak silně, že při bezvětří může být nad rostlinou zapálena. Někdy může dokonce dojít i k samovznícení. Vědecké jméno rodu je utvořeno podle krétské hory Dicte. Třemdava byla ve středověku používána jako léčivá rostlina a často pěstována v zahradách. Fotosenzibilizující látky však mohou za slunečného počasí vyvolat na pokožce citlivých osob nepříjemné dermatitidy. Upozornění: zapálení třemdavy nezkoušejte nikde, kde by hrozil požár (např. na suché stepi).


úryvek z Kolbek & Větvička 2000 / Rostliny na každém kroku, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete? zobrazit v galerii
obsah

Jeden z nejrychlejších pohybů v rostlinné říši

Věděli jste, že tyčinky dříšťálu (Berberis) nebo mahónie (Mahonia) jsou schopné vykonat poměrně rychlý aktivní pohyb? Můžete si to sami vyzkoušet. Stačí se jich dotknout např. hrotem tužky nebo třeba stéblem trávy a uvidíte, že se samy rychle přiklápějí směrem k pestíku. Je to adaptace květu na opylení - když totiž v květu přistane hmyz, zavadí o tyčinky, které se na něj přiklopí. Tak si rostlina zajistí šíření pylu. Na videu je ukázka Berberis coreana. Dokážou to však i naše domácí druhy z čeledi dříšťálovitých (Berberidaceae).

obsah
Hypericum perforatum

Krevníček či prostřelené koření...

Nedílnou součástí květeny úhorů je třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), jejíž zlatožluté květy se vyznačují spoustou tyčinek – až osmdesáti. Proto hmyzu nenabízí nektar, ale pyl. Když si blíže povšimneme korunních plátků, zjistíme na nich tmavé tečky. Jsou vyvolány červeným barvivem hypericinem, které intenzivně barví. O tom se můžeme přesvědčit, rozemneme-li mladý květ mezi prsty. Prsty se nám zbarví do červena. Tím máme současně vysvětleno, proč je někdy kravské mléko zbarveno do červena. Podle staré pověry krávy dojí krev, protože je někdo uhranul. Hypericin však způsobuje tzv. primární fotosenzibilizaci, která u citlivých osob může vyvolat kožní onemocnění při dotyku nebo pití většího množství třezalkového čaje. Účinky této látky se aktivují na slunci.

Také třezalkové listy jsou zajímavé. Podíváme-li se na ně proti světlu, jsou jakoby dírkované. Průsvitné tečky jsou olejovými nádržkami.

České rodové jméno třezalka snad pochází z praslovanského třezati – rozdrásat, rozpíchat. Má tedy pravděpodobně podobný význam jako německé jméno Hartheu = tvrdé seno. Obě jména jsou zřejmě odvozena od tvrdých stonků, které poskytují nekvalitní seno.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, Kolbek & Větvička 2000 / Rostliny na každém kroku, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007 / Co tu kvete? zobrazit v galerii
obsah

Květy jako sexuální lákadla

Tořiče, napodobující svými květy těla much, včel, čmeláků, pavouků a jiných členovců, dostaly již dávno svá jména podle podivuhodných tvarů svých květů. Trvalo však více než století, než bylo dokázáno, že tyto nepochopitelné tvary v říši květin mají svou významnou biologickou funkci. Že tu jde o nejextrémnější případ mimikry v přírodě, t.j. adaptaci tvaru rostlinného orgánu, který slouží k rozmnožování, za účelem opylení.

Květy např. našeho nejběžnějšího tořiče hmyzonosného (Ophrys insectifera) napodobující tvarem, barvou, ochlupením i těkavými látkami svých osmoforů samičky samotářských včel a vos – hmyzu, který je přichází opylovat. Květy rozkvétají a lákají samečky v době, kdy samičky se dosud nevylíhly nebo nejsou kopulačně dospělé. Samci tedy přilétají a usedají na květ nikoliv aby sáli nektar, který tam není, nýbrž – vzrušeni „fantomovým květem“ – se pokoušejí kopulačními pohyby, které vedou až k erekci kopulačních orgánů, splnit své biologické poslání. Přitom hlavou nebo koncem zadečku – podle druh květu i druhu hmyzu – narazí na kapsičku s brylkami, které se okamžitě uvolní a nelepí na příslušnou část hmyzího těla. Hmyz je dokonale podveden, nezíská vůbec nic kromě planého vzrušení, ale hostitelská rostlina, nebo lépe sexuální parazit, dosáhne svého: pyl je přenesen do jiného květu.


úryvek z Dykyjová 2003 / Ekologie středoevropských orchidejí, zobrazit v galerii
obsah
Sambucus nigra

Před heřmánkem smekni, před bezem klekni

Bez černý je jednou z rostlin opředenou mnoha bájemi, pověrami i úsměvnými říkadly. V době antiky využívali pastýři bezové větvičky na výrobu píšťalek. K tomu ale museli najít keř dále od lidských obydlí, kde již nebylo slyšet kokrhání kohoutů, kteří by údajně píšťale pokazili hlas. Lidé věřili, že tento keř působí i proti různým kouzlům. Např. rolník s oblibou vysazoval bezový keř ke vchodu do chléva, aby jej uchránil před zlými mocnostmi. Porazit bezový strom znamenalo přivolat na dům neštěstí. Také se nesmělo pálit bezové dříví, aby do domu nepřišly nemoci. Vdavků chtivá děvčata chodila na Štědrý večer k bezovému keři, třásla jím a říkala: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ Z které strany zaslechla štěkot, tam se měla provdat (Mičánková & Lejnar 1991). Další české přísloví poukazující na všestranné využití této rostliny říká „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“ (Hoffmanová & Jebavý 1973).

Bez měl odedávna své místo v lidovém léčitelství. Starověcí řečtí lékaři ho doporučovali jako prostředek potopudný, zatímco středověký učenec Albertus Magnus i známý Mattioli ho radili užívat proti vodnatelnosti. Je jisté, že se věřilo, že bez černý je lékem proti 99 nemocem (Mičánková & Lejnar 1991).

Sbírají se květy i plody, které mají vysokou biologickou hodnotu. Obsahují cukry, organické kyseliny, glykosidy, flavonoidy, pektiny, třísloviny, aminy, vitamíny (A, B, C), silice, antibakteriální složky, karotenoidy, antokyanová barviva a další. Z květů lze vyrobit např. sirupy, vína, limonády nebo „med“. Plně vyzrálé převařené plody (bezinky) se používají na výrobu zavařenin, sirupů, vína nebo likéru (Mičánková & Lejnar 1991, Lánská & Žilák 2006, Aichele & Golteová-Bechtleová 2007).

Recept na bezový sirup:
  • 20 květů
  • 1,5 l převařené vody
  • 5 dkg kyseliny citrónové
  • šťáva ze 3 citrónů
  • 2 kg cukru

Květy nasypeme do vody, přidáme kyselinu citrónovou a šťávu z citrónů. Necháme 24h v temnu a chladnu. Poté scedíme přes čisté plátno. Vmícháme cukr a necháme v 1 den v chladnu až se cukr rozpustí. Občas zamícháme. Nakonec opět přecedíme přes plátno a rozlijeme do lahví.

obsah
Platanthera bifolia

I hmyz používá parfémy

Květy orchidejí vynikají nejen rozmanitostí tvarů a barev, ale i rozsáhlou škálou nejrůznějších vůní, od omamných parfémů tropických druhů i některých našich druhů, např. vemeníku (Platanthera) a v ČR vyhynulé pětiprstky vonné (Gymnadenia odoratissima), po nejodpornější živočišné nebo rozkladné zápachy mršin.

Vůně květů velmi účelně slouží k lákání hmyzu. Vogel (1966) znovu revidoval tropické druhy podčeledi Catasetinae a Gongorinae, postrádající nektar, u nichž se předpokládalo tzv. krmné pletivo. Ukázal, že ve všech případech jde o specializované sekreční buňky, tzv. osmofory, které nevylučují cukry, ale těkavé éterické oleje, které hmyz sbírá a přitom květy opyluje. Práce Vogela a později Dodsona (Dodson 1969) informují podrobně o parfémových květech tropických orchidejí Nového světa. Samečkové včel skupiny Euglossini mají poslední články předních končetin opatřeny štětičkovými košťátky, pomocí nichž sbírají éterické oleje v květech orchidejí a ukládají je do zásobníku na neforemně naduřelé holenní části zadních končetin. Sběr těchto parfémů se odehrává v jakémsi opojení, přičemž se na tělo hmyzu nalepí brylky, které opylí další navštívený květ. Osmofory byly dlouho považovány za krmné pletivo, protože květy postrádaly nektar. Hmyz však osmofory nepožírá, pouze pomocí chodidel z nich stírá oleje. Přitom např. v květu Gongora quinquenervis je opylovač zavěšen zespodu na pysk, spadne na sloupek, který se nachází pod ním, a hřbetní částí narazí na bliznu a prašník. Důvod tohoto pádu není znám, předpokládá se silné vzrušení a omámení vůní. Je již také známo, proč hmyz tyto parfémy sbírá. Mají svůj účel v sexuálním životě některých druhů včel, např. z čeledi Euglossinae. Éterické oleje, jako např. farnesol, geraniol, citronelol, smíšené s vlastními výměšky včel, slouží k označkování teritorií, v nichž samečkové očekávají své samičky.

Buněčné výstelky, zejména na různých částech pysku, fungují stejně jako popsané osmofory a můžeme je nalézt také u evropských orchidejí (vemeníky, jazýček kozlí, možná i střevíčník a vstavače). Výdej parfémů k květech je však vždy lokalizován tak, aby hmyz, sbírající tyto vonné oleje, splnil současně funkci opylovací.


úryvek z Dykyjová 2003 / Ekologie středoevropských orchidejí
obsah
Euphorbia cyparissias

Latexová rostlina

Pro pryšce je typické, že při poranění vytéká z rány mléčná šťáva, která svou odpornou chutí má rostliny jednak chránit před různými býložravci, jednak slouží k zacelení rány. Šťávu obsahují i naše pryšce. Je to vlastně směs gumy, pryskyřice, tuků, vosku, tříslovin, solí, bílkovin, zrnek škrobu a jednotlivých alkaloidů. Dobytek se instinktivně pryšcům zdaleka vyhne. V seně však již dobytek pryšec nerozezná a jedovatý alkaloid euphorbin mu pak může způsobit těžká onemocnění. Přestože jsou pryšce jedovaté, některým živočichům neškodí. Jedním z nich je tmavá housenka lyšaje pryšcového, která se vyvíjí výlučně na našich pryšcích.

Pryšce se vyznačují ještě další zvláštností. Jejich květy, složené z jedné tyčinky a jednoho pestíku, tvoří svým seskupením takzvaný biologický květ. Biologický květ je shluk květů (květenství) tak uspořádaný, že činí dojem jednoho květu. Napodobení je zde tak úplné, že srostlé listeny pod květem napodobují barvou i tvarem květ tak dokonale, že nejsou od pravého květu k rozeznání.

Květenství pryšců je posazeno do pohárkovitého útvaru tvořeného zvláštními listeny, vylučujícími na povrchu nektar, který je pro hmyz snadno dostupný. Nápadné jsou samičí květy, jejichž pestík je na dlouhé stopce. Také dříve vykvétají a po jejich oplození začne znovu růst, takže celý pestík se vlastní váhou vykloní z květu ven. Teprve pak se vyvíjejí tyčinky.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii
obsah

Zářivá pampeliška

Nevšední krásu skýtá pohled na jarní louku nebo palouk tvořící souvislý koberec zářivě rozkvetlých pampelišek. Jejich svěží úbory se rozvírají za slunečních dnů časně zrána, ale zavírají se již brzy v odpoledních hodinách.

Latinský název smetanky pochází od slavného lékaře Aviceny. Název je odvozený od řeckého taraxis = zánět očí (v té době se „mléko“ smetanky k odstranění zánětu používalo) a akeomai = léčit. O pampelišce není prokázané, že byla známa ve starověku a raném středověku. V té době byla asi vzácnější a až později člověk svým osídlením a zemědělstvím přispěl k jejímu rozšíření.

Neváže se k ní tolik pověr a pověstí jako k jiným rostlinám. Když rostlina odkvete a její nažky dozrají, vytvoří ochmýřenou kouli, které se říkalo „lampička“ nebo také „lucerna“. Slouží jako věštírna k nahlédnutí do budoucího neznáma. Prozradí, zda zvědavec bude chudý či bohatý. Udeří-li se jednou „lucernou“ o druhou, záleží na tom, kolik chmýří odletí a kolik se usadí na oděvu. V případě, že všechno chmýří odletí, znamená to bohatství, opak je náznakem chudoby.

Pampeliška více sloužila, i kdy dříve spíše neuvědoměle, k jarním bylinným kúrám. V některých krajích patřila mezi „devatero jarních sil“ – devatero rostlin. Kdo je snědl na Zelený čtvrtek (v jiných krajích na Velký pátek), byl po celý rok chráněn před každou nemocí.

Listy pampelišky patřily k běžným druhům jarní salátové zeleniny hlavně ve Francii a Itálii, kde se pro tuto potřebu pěstovaly. Jarní salát je vhodný pro vyšší obsahu vitamínu C a pro jeho „krev čistící“ a organismus posilující vlastnosti. Z květů pampelišky lze připravit např. i pampeliškový „med“.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, zobrazit v galerii
obsah
Corylus avellana

Bílá tanečnice

Bříza, symbol mládí, svěžesti a krásy. Od pradávných dob byla vychvalována jako ozdoba krajiny, připodobňována ke svižné, ztepilé dívce. Její bílá kůra a rozevlátá tenké větvičky připomínají lidem nevěstu se závojem.

Ruská pohádka vypráví o krásné princezně, kterou čert proměnil v břízu. Když ji osvoboditel zbavoval prokletí, proměňovala se postupně bříza v princeznu, první noc po ňadra, druhou noc po pás a třetí noc byla vysvobozena celá. Bříza je zde snad symbolem přírody, která přes zimu je jakoby neživá a teprve z jara, kdy ji slunce zbaví zimních pout, objeví se ve své bývalé mladistvé kráse.

Z březového proutí se už od starověku pletla březová košťata a košíky. Dřevo se používalo v kolářství na výrobu ojí a loukotí, v řezbářství a bednářství. Značný význam má také v kosmetice a lidovém léčitelství.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, zobrazit v galerii
obsah

Výbušný prach aneb Výtrusy plavuně vidlačky

Spóry plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum) mají vysoký obsahu tuku. Používaly se proto pro divadelní efekty jako tzv. "bleskový prášek". Byly také využívány k explozivnímu vymetání komínů. Dokonce byl vyvinut i spalovací motor (jeden z prvních), kde tyto spóry sloužily jako palivo.


Petr Bureš / přednáška "Systém a evoluce vyšších rostlin", zobrazit v galerii
obsah
Corylus avellana

Posel jara

Zlatožluté květní úbory podbělu (Tussilago farfara) jsou jedním z nejprvnějších pozdravů blížícího se jara. O něco později následují květ na spodu šedoplstnaté listy, vytrvávající po celé léto. Podběl roste pospolitě na hlinitých půdách, u cest, v příkopech a lomech po celé Evropě, v západní a severní Asii a na horách v severní Americe.

Snad s ohledem na léčivé účinky této rostliny vzešel i latinský název – tussis = kašel, ago = rozhánět. Druhový název souvisí s latinským far = mouka, asi pro tyto jakoby moučnaté listy. Listy podbělu byly známy již ve starověku a svou popularitu si celá rostlina udržela dodnes, hlavně v lidovém léčitelství, které dokonce doporučovalo pálit kořen na cypřišovém uhlí a vdechovat kouř rourkou při chorobách dýchacích cest.

Proti kašli je uváděn od dávnověku. Dioskorides jej nazývá „béchio“, bex = kašel. O podbělu píše Hippokrates i Plinius. Pro potřeby farmaceutického průmyslu i lidového léčení se sbíral podbělový květ (Flos farfarae) nebo list (Folium farfarae). Hlavní uváděné obsahové látky byly sliz, třísloviny, hořčiny či organické kyseliny. V dnešní době se však ví, že součástí drogy z květů i listů podbělu jsou také pyrrolizidinové alkaloidy, které jsou významnými hepatokarcinogeny. Z těchto důvodů se využití podbělu v lidovém léčitelství nedoporučuje.


úryvek z Mičánková & Lejnar 1991 / Rostliny v léčbě, kuchyni a kosmetice, Jahodář 2011 / Farmakobotanika, semenné rostliny
obsah
Corylus avellana

Lísková aneb Skřivánci mezi rostlinami

Skřivánků mezi rostlinami je habaděj. Jedním z nich je také líska. Možná si své jarní prvenství pamatuje z časů, kdy – alespoň v našich končinách – byla dominantní, převládající dřevinou. Bylo to z geologického hlediska, krátce po poslední době ledové, zhruba tak před 10 000 lety. Chladno, které vládlo v dobách ledových, pomalu ustupovalo a otevřené formace začaly zabydlovat březo-borové lesy a první náročnější dřeviny. A mezi nimi byla právě líska, která pak v období, které se nazývá boreál, zcela ovládla evropský prostor. Vydrželo jí té hezky dlouho, až do tzv. klimatického optima, které v Evropě zavládlo před 6000 lety a přineslo k nám smíšené lesy, první zemědělskou revoluci a první usídlené zemědělce v Čechách, na jižní Moravě a na jižním Slovensku.

Líska obecná je dodnes domácí dřevinou ve valné části Evropy. Výživná hodnota lískových oříšků je nesporná: obsahují až 60 % oleje, 19 % bílkovin, 5 % tuků a další látky. Líska posloužila i prvním obyvatelům střední Evropy. Patřila k běžně dostupnému skořápkovému ovoci člověka doby kamenné, sběrače, jehož živily právě a především takovéto plodonosné rostliny. Až mnohem později posloužila líska i k jiným účelům: Olej se uplatnil v parfumerii a v malířství, listy v lidovém léčitelství a v kosmetice – a kdysi i jako náhražka tabáku.

Lísky vstoupily i do řad pověstí, tradic a pověr. Již v antice platily za symbol plodnosti, a snoubenci proto dostávali před svatební nocí lískové oříšky. V Německu se tradovalo, že urodí-li se mnoho lískových oříšků, bude v následujícím roce mnoho nemanželských dětí. Mudrosloví toho či onoho národa se hemží erotickými příběhy spojenými s lískou, zatímco moderní prospekce vody, pokladů, kovů a minerálů, končící dnes u dokonalých digitálních detektorů, začínala kdysi s obyčejnou lískovou virgulí. Nůž, který se směl použít k uříznutí virgule, musel být úplně nový a při jeho koupi se nesmělo smlouvat. Proutkař se ke keři musel přiblížit couvaje, tedy pozpátku, levou rukou zabalenou do bílého plátýnka uchopil vhodný vidlicovitě větvený prut, protáhl si ho mezi nohama – a pak teprve uřízl; pochopitelně se při tom nesměl splést. Virgule také bylo třeba pokřtít a to jmény tří králů: Kašpar uměl vyhledat zlato, Baltazar stříbro a Melichar vodu.

Síla a moc lískového proutku byla srovnávána s účinností hole Mojžíšovy a Áronovy. Později se ještě rozrostla v umění vyhledat ztracený dobytek a ženskou nevěru. A vrahy, lupiče a zloděje. Lískových proutků dokonce bývalo užíváno i k věštění věcí budoucích.


úryvek z Větvička 2008 / Herbář pod polštář, zobrazit v galerii
obsah

Explodující "okurka" aneb Co dokáže tykvice stříkavá

Tykvice stříkavá (Ecballium elaterium), rostlina z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), je schopna vykonat jeden z nejrychlejších pohybů v rostlinné říši. Jméno totiž získala díky schopnosti doslova vystřelovat za zralosti svá semena. Napětí v pletivech oplodí je až 2,5 MPa a dostřel až 15 m!

Vystřelování semen je jedním ze způsobu šíření rostlin (tzv. autochorie). Funguje na principu nerovnoměrného napětí v pletivech oplodí. Může se uplatnit za jakýchkoli klimatických podmínek, ale obvykle "exploze" nastává díky impulzu zvenčí, jako je např. závan větru, déšť nebo dotek. Dalšími příklady rostlin, které rozsévají svá semena podobným způsobem, je např. netýkavka (Impatiens) nebo řeřišnice (Cardamine).


zobrazit v galerii
obsah
Arum maculatum

Rostlinná vězení na příkladu árónu plamatého

Jarní den se chýlí ke konci. Chlad večera se stává pro hmyz nepříjemným, hmyz malátní a vyhledává vhodné noční úkryty v různých skulinách, trhlinách kůry, pod kameny, pod listy i v květech. Tento poslední způsob přenocování poskytuje mnoho výhod. Dýcháním rostliny je totiž uvnitř květu mnohem tepleji než např. pod listy. Vždyť je ideální mít střechu nad hlavou, být ve vytápěném prostoru a ráno při probuzení mít v květu přichystánu snídani. Není to však zadarmo. Když se ráno pod hřejivými paprsky slunce hmyz probouzí, odnáší z květu na svém tělíčku pylová zrnka, kterými opylí následující noc jinou rostlinu. Tak nevědomky platí za teplý nocleh.

To je však jen lyrický pohled na službu hmyzu květům. Příroda většinou není nijak laskavá a mnohdy si rostlina opylení sama vynutí. V těchto případech je květ pro tuto službu speciálně upraven.

Jednou z takto přizpůsobených rostlin je poměrně vzácný árón plamatý (Arum maculum), který kvete na pokraji lesů počátkem května. Jeho květy nejsou barvou vůbec nápadné, jsou nazelenalé, avšak jejich tvar je podivný; vytvářejí jakýsi kornout, dole baňkovitě rozšířený, který chrání vlastní rozmnožovací orgány. Jakmile se kornout rozevře, objeví se nepříjemně páchnoucí tvamofialová palice. Jejím úkolem je lákat hmyz, hlavně mušky, které na ni skutečně také v celých rojích naletují. Uvnitř kornoutu je přivítá příjemné teplo, které se zvyšuje, čím hlouběji proniká muška dovnitř. Někdy činí rozdíl teploty až 15° C. Kdybychom viděli dovnitř květu, zjistili bychom, že pod palicí je věneček z výrůstků, který uzavírá vchod do baňky a funguje podobně jako past na myši. Teprve pod tímto věnečkem jsou nahloučeny samčí kvítky s červenými pylovými váčky a pod nimi samičí s krátkými bliznami.

Sledujme pouť mušky, která usedne na palici a lákána teplem postupuje dovnitř květu. Muška proleze věnečkem uzávěru a netuší, že tím je v květu uvězněna. V příjemném teple se uloží ke spánku. Ráno, když je probuzena slabým světlem vnikajícím do baňky přes uzávěr chloupků, snaží se vylétnout. Nejde to však. Výrůstky zahnuté směrem dolů ji nepropustí. Pokus opakuje několikrát, avšak marně. Se stoupající teplotou venku jsou její pohyby uvnitř baňky stále rychlejší. Létá i kolem blizniček samičích kvítků, a navštívila-li předtím jiný květ árónu, má na svém tělíčku nalepena pylová zrnka, jimiž dojde k opylení.

I o potravu má muška postaráno. Jakmile jsou blizny opyleny, vyloučí se na nich kapička sladkého nektaru. Kromě toho je vnitřek baňky vystlán slabostěnnými buňkami, které rovněž poskytují hmyzu potravu. Tak přetrvá muška v baňce den. Teprve večer dojde k zajímavému úkazu. Pylové váčky začnou pukat a prška zlatého pylu se sype na huňaté tělíčko hmyzu. Teprve po vyprášení váčků vadnou uzavírací vlákna věnečku a vchod z vězení se uvolní. Muška vyletí, avšak je opět večer a chladno. Co jiného má dělat, než se uchýlit do jiného květu árónu a nevědomky mu prokázat stejnou službu.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii
obsah
Cypripedium calceolus

Obrana proti nevítaným hostům

Rostliny jsou vždy zařízeny tak, aby se úspěšným opylením postaraly o své potomstvo. Nejčastějším prostředníkem pro opylení bývá hmyz. Ne všechny druhy hmyzu však mohou tento úkol zdárně splnit, a proto z hlediska rostliny můžeme rozdělit hmyz na vítaný a nevítaný. Je přirozené, že vítanému hmyzu vyjde rostlina „vstříc“, kdežto nevítanému se snaží přístup do květu zamezit. Vítaný hmyz musí mít také určitou velikost, odpovídající rozměrům rozmnožovacích orgánů květu. Malý hmyz by například mohl snadno prolézt kolem tyčinek nebo blizny, aniž se jich dotkne a ochudí květ o nektar, který je pro něj nejdůležitějším lákadlem. Proto mají rostliny v květu různé výrůstky, kterými malému hmyzu přístupu vůbec zabrání, nebo usměrní jeho pouť v květu tak, že ho donutí, aby přelezl přes rozmnožovací orgány.

Přímo školský příklad obrany rostliny, pokud jde o závislost opylení na určité velikosti hmyzu, se nám nabízí u překrásných orchidejí střevíčníků (Cypripedium calceolus). U nich do květu nebo ven z něho vede jen jediná cestička, vyznačená jemnými chloupky. Vede bezprostředně kolem blizny a prašníků. Opylení může zprostředkovat jen hmyz určité velikosti. Pro velký hmyz jsou průlezné otvory v květu totiž malé a pro malý hmyz, který je slabý, jsou chloupky vyznačující cestičku nepřekonatelnou překážkou. Rozmnožovací orgány jsou umístěny tak, že hmyz musí podlézt otvory kolem blizny, čímž na ní ulpí pyl z jiného květu z tělíčka hmyzu. Současně jsou zde tyčinky, o které se na své cestě označené chloupky hmyz musí otřít a přenese tak část kašovitého pylu na jiný květ. Tedy obrana rostliny je jasná. Slabý hmyz buď zahyne buď v květu, anebo se přilepí na pyl. Velký opět neproleze.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii
obsah

Podivuhodné pohyby rostlin aneb mrštné výtrusy přesliček

Přeslička zaujme nejen svým starobylým vzhledem, ale má také zajímavé výtrusy, které jsou schopné vykonávat velmi rychlé pohyby. Výtrusy mají na svém povrchu čtyři dlouhá, úzce páskovitá a na konci lžičkovitě rozšířená ramena, upevněná k výtrusu na jediném místě a ve výtrusnici šroubovitě stočená kolem výtrusu. Tyto tzv. haptery jsou hygroskopické, za sucha se rozvinují, narovnávají a zůstávají jen maličkým místem spojeny navzájem a s výtrusem. Při měnící se vlhkosti se haptery pohybují, skrucují a splétají a udržují vždy několik výtrusů pohromadě. To má velký ekologický význam, protože i když jsou výtrusy stejné velikosti i tvaru, jsou fyziologicky rozlišeny – prokly přesliček jsou dvoudomé. Kdyby byl každý výtrus unášen větrem zvlášť, bylo by oplozování vaječných buněk a tím i udržování a šíření přesliček velicke ztíženo, nebo dokonce i znemožněno.


úryvek z Novák 1961 / Vyšší rostliny, zobrazit v galerii
obsah
Taxus baccata

Tis obecný jehličnan, který může zabít

Tis obecný byl ještě ve středověku hojným stromem v evropských pralesích, o čemž svědčí četné názvy obcí a míst. Jeho dřevo, které má nádherné tmavé jádro a skvělé technické vlastnosti, bylo příčinou toho, že byl tis prakticky vyhuben. Hlavně se používalo na oblouky k lukům a ke kuším a z Evropy se ve středověku vyváželo hodně do Anglie. K vymizení tisu přispěla ještě ta okolnost, že se vyznačuje nesmírně pomalým růstem a malou výškou – maximálně 15 m.

Tis je vůbec zajímavý strom. Je jednak jediným druhem tohoto rodu, jednak je jediným jehličnanem, který neobsahuje ve svém těle pryskyřičné kanálky. Nejzajímavější je však u tisu to, že všechny části stromu mimo červený míšek obsahují jedovatý alkaloid taxin. Přestože jde o prudký jed, některá zvířata si na něj zvykají a později bez nebezpečí požívají tisové větévky.

Jedovatost tisu byla dávno známa. Tak bylo ve středověku považováno za smrtelné nebezpečí usnout pod tisem. Věřilo se, že takového nešťastníka by jedovaté výpary usmrtily. V archivech nalézáme pak záznamy, že šípy k lovu vlků byly máčeny v tisovém odvaru. Také Julius César ve svých zápisech uvádí, že Galové otravovali hroty svých kopí tisem.


úryvek z Rabšteinek 1970 / Skrytá krása rostlin, zobrazit v galerii

Správce: Dana Holubová (roz. Michalcová)Aktualizováno: 19.2.2024

TOPlist